Vítek 26.týden, 930g - narozen 27.6.2009

Měli jsme 1,5 letého syna, když jsme zjistili, že se rozrosteme. Ze začátku probíhalo všechno podobně jako u prvního těhotenství: nevolnosti, únava a ospalost... Po třech měsících těhotenské neduhy ustanuly, když v 19. týdnu jsem začala špinit… Bylo to o víkendu, takže jsem navštívila místní nemocnici, kde mi udělali vyšetření a nechali si mě tam dalších asi 5 dní…

Bohužel o tři týdny později (22.týden) jsem začala mít menší bolesti břicha a začala jsem z ničeho nic krvácet. To mě hodně vylekalo a pádila jsem opět do nemocnice – opět víkend. Tam mi doktor po pečlivém vyšetření sdělil, že se mi odchlípl kousek placenty. Tvářil se velmi ustaraně a uznal, že jsem zakrvácela hodně a okamžitě mě poslal, ať si jdu lehnout na oddělení, opět odběry a další vyšetření…

… Ležela jsem sama na pokoji a brečela jsem. Po nějaké době jsem si řekla, že musím zatnout zuby a myslet pozitivně, že všechno určitě zvládneme. Nechtěla jsem přenášet napětí na miminko...

…pomalu se blížil i 24. týden a tak před víkendem, opět na primářské vizitě, mi bylo sděleno, že v pondělí zavolají na fakultku do Ostravy a s velkou pravděpodobností mě tam převezou na oddělení rizikového těhotenství. To už bohužel nestihli..

…Přišel víkend a kolem půlnoci mě vzbudil déšť, který venku bubnoval na parapet a taky bolesti břicha. Někde v duchu jsem tušila, že to jsou začínající porodní bolesti, ale rozumově jsem se snažila si odůvodnit, že to není pravda …

….Místoprimář se koukl na graf a došel k závěru, cituji: „ Jste moc upnutá na to těhotenství, asi máte zánět močového měchýře.“ a poslal mě opět si lehnout na pokoj. Bohužel se bolesti stupňovaly a já už jsem přestávala přemýšlet. Jen jsem se připravovala na další bolesti po cca 15ti minutách ….

… Na ultrazvuku místoprimář zjistil, že jsem otevřená na 1cm a že mám čípek zkrácený na 1,5 cm (dva dny předtím jsem měla čípek 2,6cm) ….. zavolal na sestru, ať volá rychlou….

…. Říkala jsem si, vydrž, už tam budem, jsou tam specialisté a ti to zvládnou (to jsem netušila, že to není konečná).

V Porubské nemocnici mě opět vyšetřili, se stejným nálezem.Tlak mi klesl tak nízko, že už jsem nebyla schopna si ani sednout, protože jsem omdlévala.. Vyskytl se jen problém, že podle menstruace byl právě tento den 24.týden, ale podle ULZ z 12.týdne to bylo méně - 23a4dny, takže hraniční termín, kdy vlastně zachraňují. Naštěstí podle ULZ mělo mimi víc jak 500g, takže lékaři rozhodli, že jej budou zachraňovat, ale že není jisté, zda to mimi přežije... Napíchli mi první dávku kortikoidů. To co jsem si v těchto chvílích prožívala snad nikdo nepochopí, pokud si tím někdo neprojde sám...Zároveň mi sdělili, že na neonatologickém oddělení mají plno, a jestli souhlasím s transportem, že vyhledají volné místo v jiném nejbližším neonatologickém oddělení. Okamžitě jsem řekla, že pro mimi všechno. Za chvíli přišel doktor z neonatologie a vyřkl ortel:“České Budějovice“. A já: „Cože? To není nic blíž?“ „Všude mají plno.“ odpověděl. „Dobře“, dál jsem se nerozmýšlela…

…. Vrtulníkem mě transportovali do Č.Budějovic – cesta trvala lehce přes 1,5hodiny… Když už jsem z okénka zahlídla vršky stromů věděla jsem, že přistáváme… V tu chvíli hrálo v rádiu: „Ty máš dost odhodlání, já mám přání, nás nic nezachrání… láska umí víc..“ a já si říkala, vydrž v bříšku, ty máš odhodlání, já mám přání – ještě nee, udělám vše co bude možné, určitě nás zachrání…

… Druhý den jsem dopoledne silně zakrvácela, dostala jsem hrozný strach o mimi, jestli je v pořádku. Ihned byl u mě doktor a vyšetřil mě, já se tak bála, že mi řekne něco hrozného, že jsem ani nechtěla podstoupit vyšetření, naštěstí se prý vyplavil kus staré sraženiny…Po dvou dnech, kdy se vše uklidnilo, mě přesunuli na oddělení rizikového oddělení, kde si ze mě tak trošku lékaři a sestry dělali legraci. Byla jsem exot z takové dálky.. moc často se nestává, aby k Jihočechům přilítl Severomoravák ...Dny ubíhaly.Kontrolní monitory byly klidné a já se cítila, že se vše uklidnilo, a tak jsem byla relativně v pohodě. Jen sem tam mi tvrdlo bříško…

…V pondělí za dva týdny po příletu do Č.Budějovic (to už jsem byla ve 26.týdnu) jsem byla na ULZ vyšetření, kde mi řekli, že čípek mám jen 0,7cm a že je tak měkký, že to není běžné.. to už jsem cítila, že jde do tuhého…

…. Vydržela jsem do soboty ,v noci jsem začala mít mírné bolesti břicha Když už jsem měla bolesti co 15 min, doktorka zjistila, že je mimi umístěno nožičkama napřed, a „jde se na to – připravte sál“ , tak to jsem se úplně rozklepala, tak jak jsem se klepala, jsem ještě nezažila ... Až když jsem ležela na sále, a anestezioložka mi napíchávala kanylu, jsem byla odevzdaně klidná. Kolem byli další lidé, ale já vnímala jen doktorku, která mě přijímala a s nadějnou vděčností jsem ji řekla: „Bude to dobré, že?“ A ona mi přikývla…

… Pak jsem se probrala až na JIPce. Byla už skoro tma a pršelo. Přišla sestra, aby si odstříkala mlíčko a za chvíli na to přišel i manžel. Toho jsem pověřila, ať se jde na mimi -Vítka podívat a informovat se…

Od třetího dne jsem denně docházela za Vítkem. První „seznámení“ mě šokovalo. Byl tak malinkatý! (35cm, zhubl až na 780g) „I ta panenka je větší!“, říkala jsem si. Všichni jej na oddělení chválili. Jeho zdravotní stav byl natolik dobrý, že mi dovolili i klokánkovat. Byla jsem moc šťastná, jak to hezky zvládal. Všichni koukali, jak jsem optimistická a usměvavá i přes únavu a obdivovali mě, že jsem tak dlouho daleko od rodiny. Já jsem cítila, že musím být silná a optimistická, abych toto všechno dokázala přenést na našeho drobečka. Po pár dnech jsem přešla na neonatologické oddělení, kde jsem mohla být Vítkovi ještě blíž a po týdnu jsem ho měla i s inkubátorem na pokoji, kde jsem se o něj za pomocí sester starala. 10tý den bylo rozhodnuto, že Vítek je natolik schopný, že bude letecky přepraven „zpátky do rajónu“ tj. na severní Moravu do Ostravy Poruby na neonatologii, kde se uvolnilo místo...

Hned po příjezdu do Ostravy jsme jeli na neonatologii, kde jsme viděli spokojeného Vítka. Z důvodu omezené kapacity míst pro umístění matek na neonatologii jsem docházela denně za Vítkem, abych si ho pohladila, popovídala si s ním, donesla mu mlíčko a klokánkovala, pokud to bylo možné.. Začal mít výkyvy s dýcháním, tak musel mít přidaný kyslík v inkubátoru, ale asi po měsíci se s tím vypořádal. Měsíc po porodu měl Vítek první kilo a pak už to šlo lépe a lépe. Celkem dostal dvě transfůze a začal s rehabilitací, která mu svědčila. Jakmile přesáhl hmotnost dva kila (cca za dva měsíce po porodu), byla jsem ubytovaná na neonatologii a po týdnu jsme šli spolu konečně domů. (Celkem strávil Vítek 2,5 měsíce na neonatologii.)

První vyšetření po odchodu z nemocnice má Vítek všechny v pořádku a já věřím, že díky láskyplné péči v prvních dnech lékařů, sester a posléze i mé a manželovy bude Vítek v pořádku.

Chtěla bych tímto poděkovat oddělení rizikového těhotenství v Českých Budějovicích, neonatologickému oddělení v Českých Budějovicích a Ostravě a v neposlední řadě všem, kteří nám drželi palce. Mockrát děkuji.

Jana Štixová