zdravá vajíčka,ujmula se obě. Ze začátku bylo rozčarování, že čekáme
rovnou dvojčata,ale poté jsme prožívali něco nádherného. Brzy však nastaly
první komplikace v podobě krvácení, které měly na svědomí hematomy na děložní
sliznici. Vždy se naplnily, potom praskly a nastalo krvácení. Na
ultrazvukovém vyšetření ve 12. týdnu bylo ještě vše v pořádku, i 15.10.08 v 15.
týdnu u svého gynekologa MUDr. Klikara bylo také vše O.K.,poslouchali
jsme srdíčka a to bylo moc krásné poslouchání. Jenomže po příchodu domů náš
pejsek ode mě neustále utíkal jako by se mne bál,ale nebrala jsem na to
zřetel. Po večerní sprše jsem odpočívala a najednou ze mě začala
vytékat čirá tekutina.Po chvíli té vody bylo více a více. Maminka mého
manžela (zdravotní sestra) naléhala, ať jedu okamžitě do nemocnice, že je to plodová voda.
Za pět minut jsme dojeli do nemocnice a tam nám potvrdili,že jedno miminko je bez
vody a že už dlouho žít nebude.Dali mi antibiotika proti případné infekci a
museli jsme čekat, co bude dál. Brečeli jsme, protože jsme věděli, že nám umírá
miminko.Navíc péče u nás v nemocnici nebyla žádná, říkali, že musím odpočívat
a čekat. To jsem dělala pořád. Další tři měsíce pobytu v nemocnici jsme
čekali, jestli to zvládne alespoň to jedno. Navíc se v 17.týdnu začaly
objevovat kontrakce, takže jsem dostávala magnézium v infúzích a zase jsme
museli čekat, jak mi pořád každý den na vizitě říkali. 31.12.08 mě propustili
domů s tím,že musíme pořád čekat:-(. 8.1.09 na kontrole jsem říkala,že mi
asi odchází hlenová zátka, ale bylo mi řečeno,že nález je v normě, a že je to
voda (odtékala mi tři měsíce, takže vím, co ze mě vycházelo!). Další kontrola
11.1.09 ukázala, že mám POKROČILÝ NÁLEZ, tudíž musím na speciální kliniku,
kde se o mě postarají. Byla jsem otevřená na 1,5cm, vlastně jsem začínala
rodit. Kolem třetí hodiny mě dovezli do Prahy na kliniku U Apolináře a tam se začaly
dít věci! Kontrakce se stupňovaly, byly nejdříve po pěti, zanedlouho po dvou minutách.
Navíc jsem začala silně krvácet a na ULT zjistili, že se mi začíná odlučovat
placenta. Rychle na sál uspat a bylo. Po probuzení na JIP jsem se ptala na
Matyáška a řekli mi že má 34cm a 960g. Apgar skóre 5-7-8. V půl druhé
ráno za mnou přijel manžel a byl se podívat na malého. Ukazál mi fotečky,ale
já nebyla schopna ani brečet, jak mě bolelo břicho po císařském řezu. Druhý
den jsem viděla Matyáška a přes obrovské slzy jsem nevěřila,že to může být
můj chlapeček. Ve 25. týdnu neměl vyvinuté plíce, tudíž byl na ventilátoru a
tak celkově mi říkali, že je to 50% na 50%. Druhý chlapeček zemřel. I když
jsme věděli,že to ten druhý nezvládne,tak to hodně bolelo a bolí dodnes.
Přece jen nám umřelo dítě... Další dva měsíce to bylo jednou dobrý, jednou
špatný,ale tým sester a hlavně paní doktorka DOKOUPILOVÁ byli skvělí a
malého nám zachránili. A za to jim budu vděčná po celý život. Teď je malému
už 15 měsíců, má se čile k světu dělá nám jenom radost. Když ho vidím,tak
nemůžu uvěřit,že od začátku až do konce těhotenství bojoval
a nakonec to zvládl. Ještě jednou moc děkujeme paní doktorce Dokoupilové za
péči, kterou dává těmto mrňouskům, a za to jí patří velké, ale opravdu velké
DÍKY! Díky moc... Byla bych ráda, kdyby jste otiskly náš příběh jak v knížce, tak
i na webu. Přejeme všem maminkám nedonošených dětí, ať jsou silné a zvládnou
stres, který kolem toho všeho je. V příloze jsou fotečky po narození a
doufám, že se budou líbit. Manželé HORÁKOVI se synem MATYÁŠKEM.
Tedy Míšo, smekám klobouk! To co jste vydržela při těhotenství, ztrátu jednoho miminka, dlouhý předlouhý pobyt v nemocnici a čekání, to je tedy neuvěřitelné. Jste s Matýskem oba velcí bojovníci a věřím, že už bude jen líp a líp! Je to krásný klučina.
OdpovědětVymazatLenka