Příběh Tomáška narozeného ve 33. týdnu těhotenství

Na kontrolu ve  28. týdnu jsem dobíhala na poslední chvíli. Na místě mi sestra naměřila vysoký tlak, Začala jsem brát Dopegyt a trochu se šetřit. Příští kontrola objevila počínající preeklampsii. Končila jsem 33. týden a od pracovního stolu se přesunula na oddělení rizikového těhotenství.O víkendu jsme byli v Ikee, ráno jsem vstala s pocitem, že jsem zase dostala nějaký výtok. Bohužel to žádný výtok nebyl. Vyrazili jsme do porodnice. Potvrdili odtok plodové vody. Věděla jsem, že teď už s tím nic nenadělám, ale za tu Ikeu jsem si pořádně nadávala. Další den jsem strávila na magnéziu a kortikoidech v porodnici v Motole. Nic jiného než brzdit porod a urychlovat vývoj plic už se dělat nedalo. Díky jedné ze spolubydlících vládla na pokoji výborná nálada, smát se přestávaly jenom ty, které měly právě kontrakci. Já jsem kontrakce měla po pěti minutách, necítila jsem ale vůbec žádnou bolest. Byla jsem tak „v pohodě“, že jsem se druhý den ve čtyři ráno rozhodla sama si narovnat polohovací postel. Byla těžká. Od té chvíle se mi spustily bolestivé kontrakce. Právě jsem začínala 33 týden a 3 den svého těhotenství. Zatímco ostatní se snažily porod uspíšit, já jen doufala, že ho ještě uležím. Chyběly dvě dávky kortikoidů. Nakonec byl můj porod překotný. Deset minut před narozením Tomáška jsem ještě při obědě bezstarostně klábosila s ostatními. Vlastně bylo štěstí, že se podařilo sehnat včas porodníka i pediatra. Zvědavě jsem sledovala hlavičku, pak brek a to už někdo vybíhal a odnášel moje dítě někam pryč. „Co to je?“ křičela jsem, pohlaví jsme dopředu neznali. Tatínek přijel, až když už jsem odpočívala na sále. Někdy potom se zastavil pediatr, „Tom má 2260 g, apgara 8-9-10. Je tu ze všech mrňousů ten největší a nejšikovnější. Možná bude i o týden starší než se zdá.“ Fotili jsme se. Samozřejmě sami, bez Toma. „Připadáš si jako otec?“ ptala jsem se tatínka. Já jsem si jako matka rozhodně nepřipadala. Přesně před týdnem jsem ve spěchu vyklízela kancelář, ještě jsem ani nevrátila klíče. Tomáška jsem sotva viděla, o nějakých dotycích samozřejmě nemohla být ani řeč. Od té doby upřímně nesnáším přechytralé články a debaty na internetu na téma ženy, kterým ve zlaté hodině po porodu nepoložily dítě na břicho, si k němu nikdy nevytvoří ten správný vztah. Děti budou doživotně psychicky strádat. Jejich kojení bude ztíženo, skoro znemožněno. Blbost. Všechno je jenom těžší, nic víc a nic míň. Ještě ten den jsme se byli podívat na Tomáška do inkubátoru. Po porodu se sice nadechl, ale pak už to plíce nebo hlavička nezvládly, a tak dostal dýchací přístroj CPaP, k tomu do bříška sondičku a spoustu dalších trubiček, jejichž funkci jsem nestačila vnímat. Obrovsky nám pomáhali všichni lékaři a sestřičky na JIRP v Motole, a taky pohled na kilové i menší kulíšky kolem, kteří taky všechno zvládali. I tak jsem si moc nebyla jistá, co s Tomem dělat, jak se k němu chovat, jestli ho svojí pozorností a doteky těším, nebo mu ubližuju. Tou dobou Tom dost plakal, obzvlášť, když jsem se ho dotkla. S hrůzou jsem sledovala, kam až se při tom vyšplhají hodnoty na přístrojích. Děsilo mne, když se mu začal viditelně propadat hrudníček, snad o centimetr, dva. „Co je zas tohle?“ Měla jsem první dítě a že je to obyčejná škytavka, mne napadlo až za chvíli. Dodnes si pamatuju, jak mi vadilo, že se musím dovolovat, jestli se smím dotknout svého dítěte a jak moc nervózní jsem byla, když jsem čekala za dveřmi JIRP, až mi někdo otevře. Jakékoli zdržení mne vyvádělo z míry, měla jsem pocit, že další minutu čekání už nevydržím. Asi jsem potřebovala nebýt sama, a tak jsem si vždycky představovala, jak za stejnými dveřmi u Apolináře čeká se svojí lahvičkou mlíka Veronika Žilková. Taky měla tehdy dítě na JIPu. Tak jsme tam čekaly „spolu“, dvě šťastné nešťastnice. CPAP z nosu si Tom vytrhnul sám, když jsem byla u něj. Další úlek. Prý ho už nepotřebuje, když si ho sám vyndavá, uklidňovaly mne sestřičky. Další hadičky mizely rychle jedna po druhé. Týden po porodu nás překládali na pokoj intermediární péče do Krče (říkali jsme tomu převoz z polepšovny do zvláštní školy), to už jsme za sebou měli asi milión neúspěšných pokusů a první trošičku nakojeného mlíčka. A taky největší sílu pořádné novorozenecké žloutenky, na kterou nestačily ani čtyři lampy. Z Krče se mi vybavují společné obědy s ostatními maminkami. Donekonečna jsme řešily, proč se nám to stalo. „Vždyť jsem jedla zdravě, šetřila se, proč má nízkou porodní váhu?“ „Měla jsem hroznej stres, chcípnul nám pes, asi jsem na to neměla tak myslet“ „Neměla jsem chodit na ty borůvky.“ „Za… Ikea.“. V Motole i v Krči šlo vlastně všechno báječně, mizely hadičky, mně se objevovalo mléko. Tom se postupně dokázal kojit z prsu a zcela pravidelně vzorně přibýval. V jednu chvíli snad jediný na patře. K tomu jsem odevzdávala i litr mléka navíc. Domů nás pouštěli jako premianty. Jenže pak to všechno začalo. Pominu, že jsme doma neměli ani skříně, truhláři do ložnice přišli až den po mně. Nestihla jsem se ani přestěhovat, bytem se sotva prošlo, všude se válely tašky s narychlo posbíranýma věcma. Část věcí zůstala ve starým bytě. Sotva jsem věděla, kde najdu výbavičku, vyložit ji nebylo kam. Vyžehlila tchyně, když jsem byla v porodnici. Stále jsem si nepřipadala jako matka a když tak dost neschopná. Koukala jsem se na Toma v kočárku a připadalo mi to, jako by mi ho přidělili a já byla přidělená jemu. „To´s to teda schytal“, myslela jsem si. Bála jsem se nechávat kočárek před obchodem, aby mi ho někdo nesebral, je přece nedonošenej, neuměli by to s ním. Tak to už jsem asi matka byla, ne ? Věčně nám doma zvonil monitor dechu, falešný poplachy i několikrát za noc. Tom dýchal tak slabě, že to monitor nezaznamenával. Nebo jsme ho na něj neuměli správně položit. Tom spával nehybně se zakloněnou hlavou a otevřenými ústy a zřejmě kvůli chudokrevnosti byl bílej jako smrt. Když drnčí monitor, takovej pohled uprostřed noci opravdu neuklidní, zvlášť když je ke všemu dítě studený jako psí čumák a v nemocnici vás upozornili, že „první týden občas vypadával“. To všechno se dalo zvládnout. To horší přišlo až potom. Na druhé kontrole u pediatra se paní doktorce nezdálo, jak málo Tomík přibral. Další tři měsíce jsme strávili neustálým převažováním doma i u doktora a vymýšlením metod, jak do Toma narvat trochu mlíka navíc. V percentilovém grafu se zavile držel křivky klinicky významná podváha. Rady se lišily. Kojte z jednoho prsa, ať se dostane k zadnímu mlíku, kojte ze dvou prsou, ať se vám pořádně spustí laktace. V noci musíte kojit nejpozději po třech hodinách od začátku posledního kojení, v noci dítě nebuďte, ať se pořádně vyspí. Neomezujte dobu kojení (Tom se kojil tři čtvrtě hodinku, hodinku a půl a to osmkrát denně), určitě Vám u kojení spí, nemá smysl, kojit ho déle než deset minut z jednoho prsa. Zkracováním intervalů mezi kojeními se nám podařilo Toma překrmit, i mateřským mlíkem to jde, zoufale plakal, blinkal. Zkracováním délky kojení jsme dosáhli Tomova historicky nejnižšího váhového přírůstku. Do toho se mi pořád ucpávaly mlékovody. Bydlíme na vesnici. Návštěva laktačního poradce je tady z říše science fiction. Stránek o kojení dětí jsem našla spoustu, nic ale o kojení nedonošených. Pak začal Tom strašně blinkat, než jsem ho stačila obléknout a odnést přes ulici k doktorce, zvládl to i pětkrát a to jsme chodili na lačno. Konečně před třetím měsícem přelezl Tom 3300 g a pak najednou skočil váhou nahoru rovnou přes čtyři kila. Doktorka nám prozradila, že ještě jednou s naším minipřírůstkem a absolvovali jsme cvičně velké vyšetřovací kolečko po nemocnici. Objevily se i další intervaly pomalého přibírání, už jsme jim ale čelili s váhou těsně pod pět kilo a to nám stačilo. Koníčky Tom nepásl. Bohužel naše doktorka není zrovna propagátor návštěv u neurologa a Vojtovy metody. Jako premianti jsme už nebyli pozvání na kontrolu do Krče, dnes bych prostě zavolala tam nebo někam jinam a zeptala se. Pro ten klid. Byla jsem o to nervóznější, že jsem ani nevěděla, že se věk nedonošence redukuje. Ani redukovaně jsme se nemohli vlézt do žádných tabulek. Když jsme ho konečně nějak dostrkali k tomu, aby tu hlavičku zvednul, zeptala se doktorka „a co, už se obrací ?“ Samozřejmě, že se neobracel. Dny jsme trávili kojením, odstříkáváním mlíka na rozmíchání Nutritonu proti zvracení, obracením na bok a na bříško a hledáním možných komplikací Tomova vývoje na internetu. Informace nikde. I proto jsem strašně ráda ze Nedoklubko a knížku Nedonošené dítě, i když ani jedno se k nám nedostalo včas. Zavedení příkrmu v šesti měsících neredukovaného věku nás zbavilo starostí s přibýváním. Tom jedl jako nezavřenej a byl schopen nabrat tři čtvrtě kila za měsíc. Hrubá motorika nás trápila i potom. Když byl Vojta v nedohlednu, začali jsme alespoň chodit na kojenecké plavání. Naštěstí už bylo zase teplo a Tom to zvládal bez nemocí i dvakrát týdně. V 11 měsících, skoro 10 redukovaně, Tom pásl, obracel se na bříško, na záda ne, a občas trošku zacouval. K neurologovi nás samozřejmě nikdo neposlal. Začaly se mi vracet staré obavy s dětskou mozkovou obrnou. K tomu kolem nás všechny děti z kroužků přerychlený jako naschvál všechno dělaly tak půl, tři čtvrtě roku před námi. Naštěstí v tu chvíli udělal Tom zase jeden ze svých skoků. Během měsíce se posadil, rozplazil, postavil a ještě před jedenáctým měsícem, redukovaně, i rozlezl. To už jsem věřila, že kdo stojí, bude jednou i chodit a byla hrdá, že jsme to všechno zvládli sami a nakonec i bez Vojtovky. Tom je bojovník. Od teď zvládneme všechno. Zbývá nám už jen mluvení. V roce Tom samozřejmě neříkal nic, a počkali jsme si chvíli i po tom redukovaném, než z něho vylezlo první slovíčko. Nebyla to máma, ani táta, ale „ne“. Dneska je Tom pořád hubenej, poctivě se drží percentilu podváha. Asi bude po tátovi. Řekne odhadem něco víc než padesát slov, mezitím i já, občas se pokusí i o krátkou větu. Nestresuju se, vím už, že je pro něj typické, že se učí ve skocích. Doufám, že i tohle se naučíme, snad i bez logopeda. Některé věci se nám daří už i před tabulkově průměrnými dětmi. Že už nic nemusím sledovat, je pro mne příjemná novinka. Jinak chodí ze schodů, skáče, hází míčem, trefuje terč, jezdí na kole s přídavnými kolečky. A to mu nejsou ještě ani tři. Neredukovaně ! Občas mi to ještě ujede, ale většinou už hlásím správně kalendářní věk, Tom už redukovat nepotřebuje. Je dost šikovnej i bez redukce. Maminky neztrácejte nervy a držte se ! Obdivuju Vás všechny, který se střídavými úspěchy válčíte i s menším drobečkem než byl ten náš. Myslíme na Vás, všechny, který šlapete po naší cestě. Bude líp !