Pavla a Mareček, 25.tt + 6 (930g)

Tak tady je náš příběh. Poprvé, když jsem byla těhotná (po 2 letech snažení), jsme o miminko přišli ve 21tt (spontání potrat), cítila jsem se prázdně a spěchala na další mimi...To se povedlo, po 6 měs. jsem byla těhotná znovu. Zdárně jsem překlenula 21tt, zaregistrovala se do porodnice a  říkala si, že už snad nic nehrozí. To jsem se spletla: ve 22.tt bolest kyčle, přesně tak to začalo minule - na nic jsem nečekala a jela ke gynekologovi, tentokrát ne rychlou, ale taxíkem, nicméně do nemocnice jsem musela (jela jsem k Apolináři v Praze ). V nemocnici, ač to není v mé povaze, jsem všechny předběhla a doslova se nacpala do ambulance a domáhala se hospitalizace. Dostala jsem kapačku, které jsem se zbavila až po porodu, a zákaz vycházek, maximálně na WC a do sprchy. Pokoj vypadal velmi "civilně" a sdílela jsem ho s jednou spolubydlící. Dokonce jsme tam měli malou ledničku a televizi, ale moc jsme na ni nekoukaly, spíš jsme si povídaly, četly nebo přijímaly návštěvy. Nebylo to zas tak zlé, jen jsem už, po těch 4 týdnech na lůžku, opravdu nevěděla jak si lehnout, aby záda nebolela. Vydrželi jsme do 25+6 - ráno test na cukrovku. Udělalo se mi zle a za chvilku jsem začala "rodit", píchli mi ještě kortikoidy a šup na porodní sál, kde se ještě snažili vše zdržovat, aby kortikoidy zabraly. Porodní bolesti jsem měla docela velké a asi po 5-10min., ale vydrželi jsme přesně 26 hodin, takže kortikoidy stihly trochu zabrat. Potom mi doktor píchnul vodu a že se jde rodit v tom okamžiku bolesti ustaly. Udělali mi akutní císařský řez a narodil se náš Mareček (25+6 /930g) . Chudák tatínek se mezitím z toho všeho vzpamatovával na porodním boxu, pak se šel podívat na malýho.

Já ho viděla až druhý den. Měla jsem dost smíšené pocity a nevěděla co si myslet. Přede mnou leželo v inkubátoru dítě...moje dítě...a já nevěděla co k němu mám cítit ...nevěděla jsem jestli přežije, byl tak malý a ještě ten komplikovaný porod...Navíc se mi vůbec nerozjela laktace - z toho jsem byla opravdu na dně. Laktační poradkyně to nemohla pochopit. Pila jsem kojící čaj, jedla homeopatika, pravidelně odsávala, to vše 40dní, pak jsem to vzdala. Když se Marek narodil pár dní dostával antibiotika, pak přišla novorozenecká žloutenka, léčili jsme tepennou dučej. Vše jsem se snažila přijímat, jak to je, pobrečela si doma, abych malýho nestresovala, užívali jsme si spolu klokánkování -to mi pomohlo překlenout tu dlouhou dobu co byl v nem.a já za ním jen dojížděla. Informace o nedonošených dětech jsem nesháněla , věděla jsem, že nemám na to číst.

Nakonec Marek strávil v nem. 75dní. Přes 30dní byl na CPAPu.Přibíral opravdu hooodně pomalu, až to dělalo doktorům těžkou hlavu. Poslední týdem před propuštěním jsem nastoupila do nemocnice k němu, abychom se sžili a naučili krmit z láhve.

Teď budou Markovi 3 roky, je  to zdravé, normální dítě, které právě prochází obdobím vzdoru, co víc si přát :)). Děkujeme moc lékařum a sestrám od Apolináře. 

Pavla