Na začátku těhotenství jsem ležela pár dnů kvůli malému krvácení 
v nemocnici, pak mé těhotenství probíhalo bez komplikací. Ve 20týdnu mi potvrdili těhotenskou cukrovku,ale byla jsem jen na dietě.Ve 31týdnu mi praskla voda, začala jsem krvácet a nastal rychlý spád událostí. Manžel mě dovezl do nemocnice Kyjov. Při kontrole ultrazvukem mi řekl tamnější primář: " To je mrtvé." Nepřála bych nikomu potkat se s lékařem, který má tak neprofesionální a nelidský přístup. Sestra mě však uklidnila, že miminko žije, že je jen špatně otočené. Poté mě sanitka převezla do Brna-Bohunic. Zde zjistili, že plodové vody neodteklo tolik a možná se jim podaří těhotenství udržet . Na JIP jsem ležela 4dny. Dostala jsem injekce na dozrání plic miminka a spoustu kapaček a injekcí... Personál byl naprosto fantastický. Po 4dnu,se lékařům přestaly líbit srdeční ozvy. Druhý den ráno za mnou přišla anestezioložka. Hrozně se bojím lékařů a představa císařského řezu ve spinálním umrtvení, bez celkové narkozy, byla pro mne nepředstavitelná. Vysvětlila mi však pro a proti, tak jsem nakonec kývla. U výkonu mohl být i manžel , narození našeho kulíška tak prožíval se mnou, byl mi neuvěřitelnou oporou. Anestezioložka sršela humorem a samotný výkon byl tak rychle za námi, že jsem si ani neuvědomila, že rodím. Uslyšela jsem pláč našeho Míši a manžela, jak říká: "Jé,podívej! Naše miminko!". Narodil se ve 32.tt, s váhou 1700g a 42 cm. Viděla jsem ho jen krátce, protože musel do inkubátoru. Hlavním důvodem náhlého porodu byla omotaná pupeční šňůra kolem krku a pan doktor říkal, že pevně utažená. Tak malý a křehký človíček! A tak nádherný! V inkubátoru ležel týden a jen kvůli teploučku. Pak byl už na postýlce. Kvůli omezené kapacitě lůžek jsem nemohla zůstat v nemocnici a za Míšou jsme museli jezdit. Ten pocit, že dojedete domů bez miminka, pochopí jen ten, kdo to zažil. Psychicky mi hodně pomohla celá rodina a hlavně manžel. Musí to být těžké i pro tatínky, klobouk dolů před těmi, co to zvládnou a ještě dokážou ženu podržet. Hodně mi pomohlo i odsávání mateřského mléka. V té chvíli jsem se cítila strašně nepotřebná: náš Míša je v nemocnici a já pro něj nemůžu nic udělat…! To ale není pravda. Být tu pro miminko, co nejvíc ho hladit, pokud to jde, mluvit na něj a dát mu to nejlepší ze sebe samé. A tak jsem každé dvě hodiny poctivě ve dne, v noci odsávala mateřské mléko a každý den ráno ho sanitka z Hodonína vezla až do Brna. Za tuto službu jsem velmi vděčná. Bylo to pro mě hrozně důležité a pravda je, že jakmile začal dostávat mé mléčko, začal přibírat na váze a prospíval. Domů ho pustili až za měsíc, s váhou 2200g. Doma nás trápila tříměsíční kolika a tříselná kýla. Většinou se každá maminka snaží operaci odložit, ale když jsem viděla, jak je uplakaný a každý den jsme museli kýlu zatlačovat, nejistota, jestli se náhodou kýla neuskřinula, mne přesvědčila o tom, že na operaci půjdem. Byla jsem celou dobu s Míšou.Jeden den jsme dojeli do nemocnice a druhý den jsme byli doma. Od té doby se jako mávnutím kouzelného proutku z uplakaného miminka stal usměvavý rošťák. Teď je Míšánkovi gestačně 6měsíců. Vesele si brblá, otáčí se ze zad na bříško, začíná sedět a je naprosto v pořádku. Jezdíme na rehabilitace, ale to už je to nejmenší…Je to naše Sluníčko. Děkuji svému manželovi za jeho lásku, podporu.. a prostě za to,že je tu.. pro mě i pro Míšu. Děkuji našim rodičům a přátelům, taky sestře ze sanitky J a děkuji všem v nemocnici Bohunicích, všem z oddělení JIP, Gynekologickém a neonatologickém za profesionální a přátelský přístup.
Žádné komentáře:
Okomentovat