.jpg)
Tento příběh měl k nám trochu složitou cestu.Nejprve nám uvízl ve schránce kterou nepoužíváme.Pak se ale šťastně objevil, a nyní je tady i pro Vás. Najdete ho také brzo na webu ve složce příběh,i se dalšími obrázky.
Už je to rok. Rok, co jsme si přinesli naši Terezku domů. Tady je její příběh, o který bychom se rádi podělili. Začal se vlastně už v roce 2005. Tehdy jsem prvně otěhotněla. Bohužel, nešťastně, jednalo se o mimoděložní těhotenství a musel mi být odebrán jeden vejcovod. Přestože nebyl nalezen důvod, proč by nás štěstí nemělo potkat znovu, těhotenství nepřicházelo. Po roce snažení jsme vyhledali na doporučení mého lékaře MUDr. M. Kokrdy Centrum asistované reprodukce Arleta MUDr. J. Doležala a ještě po pár dalších pokusech nakonec absolvovali 1.IVF. I když nás lékař zrazoval, nechali jsme si zavést 2 embrya. Úspěch přišel napoprvé! A byl skutečně velký, naprosto nečekaný. Při kontrole nám lékař sdělil, že čekáme trojčátka. Jedno embryo se zkrátka ještě rozdělilo. Bohužel, nepříliš šťastně. Šance na úspěšné donošení trojčátek byly mizivé, dle lékařů hrozila ztráta všech tří. Do další péče si nás vzal lékař FNHK MUDr. K. Hodík. Dle jeho doporučení jsme nakonec podstoupili redukci, kterou nám navrhl. Redukci laserem. Nebylo to jednoduché rozhodnutí. Tolik jsme chtěli mít dítě a teď rozhodnout . Ale vidina, že bychom nemuseli mít vůbec žádné . rozhodli jsem se důvěřovat lékaři. Zákrok se podařil - MUDr. Hodík nám zachránil dvě miminka. Když uplynula doba pooperačních rizik, začali jsme konečně doufat ve šťastný konec a těšit se na vymodlená dvojčátka. Netušili jsme, že cesta k našemu štěstí bude ještě hodně dlouhá a hodně bolestivá. Již od 18.tt mi začalo poměrně často tvrdnout břicho. Dodržovala jsem klidový režim, ale při kontrole na 23.tt se zjistilo, že se mi vyklenul plodový vak. Okamžitě mi byl nařízen přísný klid na lůžku. Jediné, co jsme mohli, bylo doufat. Nemohla jsem uvěřit, že by to všechno mělo najednou skončit. Vždyť už jsme byli téměř u cíle, cítila jsem dětičky v sobě, slyšela tlouct jejich srdíčka. V mém stavu by asi byl zázrak, kdyby těhotenství vydrželo. Nikdo mi to přímo neřekl, ale naděje, že to dobře dopadne, nebyla velká. Pak přišel ten den, 25.7.2007. Vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že je to právě TEN den. Porod se rozběhl velmi rychle a velmi nečekaně. Byla jsem vyděšená, bylo to tak strašně brzy, byla jsem právě na 25.tt. Na druhou stranu jsem ale vděčná za těch pár dní, které jsme ještě měli navíc. Kdybych porodila jen o něco dříve, nebylo by koho zachraňovat. Krátce po poledni se nám narodila naše zlatíčka, Terezka (670g) a Matoušek (660g). Ihned byli odvezeni na JIRPN. K dětem jsem se mohla jít podívat až třetí den. Věděla jsem, že budou maličké, ale nikdy jsem netušila, že to lze, být až tolik maličké. Myslela jsem jen na to, co mi říkal MUDr. J. Malý, když mě navštívil po porodu, aby mě informoval o dětech. Byla jsem schopná zeptat se jen na to, zda už někdy vypiplali tak malá miminka. Řekl, že tato klinika je jedna z nejlepších. Doufala jsem, že má pravdu. Obě děti byly na ventilátorech, nebyly schopné sami dýchat. Jejich ošetřující lékařkou byla MUDr. E. Tichá, která nám byla po celou dobu velkou oporou. Bohužel, po prvních vyšetřeních se ukázalo, že u Matouška došlo k rozsáhlému krvácení do mozku a po 6-ti dnech od narození nám zemřel. Jeho ztráta je nepopsatelná bolest, která se nikdy nezmenší. Stále se o tom těžko mluví. I píše €. Terezce se krvácení rovněž nevyhnulo, ale nebylo tak masivní. Mohli jsme jen doufat, že se bude snažit bojovat. Věděli jsme, že je v těch nejlepších rukách, ale že také záleží hodně na ní. Hned v začátku si musela prodělat i dvě infekce, které ale s pomocí antibiotik zvládla. Po necelém měsíci mohla být konečně odpojena od ventilátoru a začala dýchat s pomocí Cpapu. Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem si ji mohla prvně pochovat. Vážila 885g. Když mi to sestřička Káťa nabídla, myslela jsem, že to nemůže myslet vážně. Neuměla jsem si představit, že bych mohla něco tak maličkého vzít do náruče. Byl to úžasný pocit, držet prvně svoji holčičku v náručí. Každý den byl jiný, každý den, kdy jsme za Terezkou šli, jsme se báli, zda se dozvíme dobré či špatné zprávy. Jeden den jsme se mohli radovat, další den jsme zase plavali v slzách. Lékaři nám hned řekli, že nám vše budou říkat na rovinu. I když jsem tolikrát chtěla jen slyšet, že to bude dobré, že to dobře dopadne, jsme jim za jejich přístup nesmírně vděční. Úplně sama začala Terezka dýchat až 1.10.2007 a týden na to jsme zkusili první kojení. I když to ještě chvíli trvalo, i tohle jsme s Terezkou zvládly. I když se to zdá dlouhá doba, uteklo to strašně rychle. 7.11.2007, v den původního termínu porodu, jsme si konečně přinesli náš poklad domů. Z původních 30 cm a 670g to Terezka dotáhla na 50 cm a 2360g. Dnes už Terezka má 8,5 kg a 73 cm. Je neuvěřitelně čiperná. Jak kdysi jedna sestřička podotkla " motorová myš. Umí i pozlobit, ale jsme za její zlobení vážně vděční. Navzdory jejímu začátku se zdá zatím v pořádku, nemusí užívat žádné léky. Doufáme, že už má pro život starostí vybráno. Rehabilitační lékař prohlásil, že je to zdravé dítě. A jestli je to zázrak přírody či medicíny. My víme, že hlavně medicíny. Nebýt úžasných lékařů na celé její cestě, nebyli bychom teď tak šťastní. Nikdy jim nebudeme moci dostatečně poděkovat. Obrovské díky patří ošetřující lékařce MUDr. Evě Tiché. Byla jsem vždy o tolik klidnější, když jsem věděla, že je u ní. I touto cestou bychom tedy chtěli ještě jednou poděkovat celému oddělení JIRPN FN v Hradci Králové " MUDr.E. Tiché, MUDr. J. Malému, MUDr. Matějkovi, Doc. MUDr. Koksteinovi, všem báječným sestřičkám. Naše obrovské díky patří také lékařům z porodnického oddělení " MUDr. M. Kokrdovi, MUDr. K. Hodíkovi, MUDr. Kestřánkovi, MUDr. Řezáčovi. Děkujeme.
.jpg){kind=link}
.jpg){kind=link}