sobota 27. března 2010

Vaše příběhy jsou pro nové maminky největší nadějí!

Nejenom z vlastní zkušenosti víme, ale především od vás, našich čtenářů a "fanoušků" se stále znovu a znovu dozvídáme, jakou velkou podporou pro vás byly příběhy rodičů předčasně narozených dětí, které jste si mohli přečíst. Vaše ohlasy byly pro nás inspirací pro vytvoření dvou brožurek příběhů, které si budou moct maminky v nemocnicích přečíst.
V jedné brožurce budou moci najít uklidňující informace maminky na rizikovém oddělení, druhá bude předávána maminkám po narození miminka spolu s dárečky od vás.
Pokud byste se s ostatními rádi podělili o svůj příběh, velice tím potěšíte a povzbudíte nové maminky. Obrovské díky vám všem, kteří jste se rozhodli pomáhat!

čtvrtek 25. března 2010

Pavla a Mareček, 25.tt + 6 (930g)



Tak tady je náš příběh. Poprvé, když jsem byla těhotná (po 2 letech snažení), jsme o miminko přišli ve 21tt (spontání potrat), cítila jsem se prázdně a spěchala na další mimi...To se povedlo, po 6 měs. jsem byla těhotná znovu. Zdárně jsem překlenula 21tt, zaregistrovala se do porodnice a  říkala si, že už snad nic nehrozí. To jsem se spletla: ve 22.tt bolest kyčle, přesně tak to začalo minule - na nic jsem nečekala a jela ke gynekologovi, tentokrát ne rychlou, ale taxíkem, nicméně do nemocnice jsem musela (jela jsem k Apolináři v Praze ). V nemocnici, ač to není v mé povaze, jsem všechny předběhla a doslova se nacpala do ambulance a domáhala se hospitalizace. Dostala jsem kapačku, které jsem se zbavila až po porodu, a zákaz vycházek, maximálně na WC a do sprchy. Pokoj vypadal velmi "civilně" a sdílela jsem ho s jednou spolubydlící. Dokonce jsme tam měli malou ledničku a televizi, ale moc jsme na ni nekoukaly, spíš jsme si povídaly, četly nebo přijímaly návštěvy. Nebylo to zas tak zlé, jen jsem už, po těch 4 týdnech na lůžku, opravdu nevěděla jak si lehnout, aby záda nebolela. Vydrželi jsme do 25+6 - ráno test na cukrovku. Udělalo se mi zle a za chvilku jsem začala "rodit", píchli mi ještě kortikoidy a šup na porodní sál, kde se ještě snažili vše zdržovat, aby kortikoidy zabraly. Porodní bolesti jsem měla docela velké a asi po 5-10min., ale vydrželi jsme přesně 26 hodin, takže kortikoidy stihly trochu zabrat. Potom mi doktor píchnul vodu a že se jde rodit v tom okamžiku bolesti ustaly. Udělali mi akutní císařský řez a narodil se náš Mareček (25+6 /930g) . Chudák tatínek se mezitím z toho všeho vzpamatovával na porodním boxu, pak se šel podívat na malýho.
Já ho viděla až druhý den. Měla jsem dost smíšené pocity a nevěděla co si myslet. Přede mnou leželo v inkubátoru dítě...moje dítě...a já nevěděla co k němu mám cítit ...nevěděla jsem jestli přežije, byl tak malý a ještě ten komplikovaný porod...Navíc se mi vůbec nerozjela laktace - z toho jsem byla opravdu na dně. Laktační poradkyně to nemohla pochopit. Pila jsem kojící čaj, jedla homeopatika, pravidelně odsávala, to vše 40dní, pak jsem to vzdala. Když se Marek narodil pár dní dostával antibiotika, pak přišla novorozenecká žloutenka, léčili jsme tepennou dučej. Vše jsem se snažila přijímat, jak to je, pobrečela si doma, abych malýho nestresovala, užívali jsme si spolu klokánkování -to mi pomohlo překlenout tu dlouhou dobu co byl v nem.a já za ním jen dojížděla. Informace o nedonošených dětech jsem nesháněla , věděla jsem, že nemám na to číst.
Nakonec Marek strávil v nem. 75dní. Přes 30dní byl na CPAPu.Přibíral opravdu hooodně pomalu, až to dělalo doktorům těžkou hlavu. Poslední týdem před propuštěním jsem nastoupila do nemocnice k němu, abychom se sžili a naučili krmit z láhve.
Teď budou Markovi 3 roky, je  to zdravé, normální dítě, které právě prochází obdobím vzdoru, co víc si přát :)). Děkujeme moc lékařum a sestrám od Apolináře. 
Pavla

středa 24. března 2010

Maminky-poradkyně

Narodilo se vám před časem nedonošené miminko....Ledacos jste již překonaly a ledacos se naučily. Máte zkušenosti a zážitky, které mohou pomoci maminkám, procházejícím  stejnou situací. Přidejte se k "maminkám-poradkyním" a ulehčete trápení a strachu nových maminek. Pokud vás myšlenka nového projektu zaujala, můžete se nezávazně dozvědět více, když napíšete na e-mail : csirkovak@seznam.cz

úterý 23. března 2010

Příběh Lucie, Adélky a Terezky, 26.tt, 720 a 700g

Na první ultrazvuk jel manžel se mnou. Byl týden před vánocemi. Doktor jezdil sondou po mém bříšku. „ Tak tady tluče miminku srdíčko“. „To se mi ulevilo, pane doktore, bála jsem se, aby tam nebyla dvě, máme totiž v rodině dvojčata“. Doktor nic neříkal a dál zkoumal sondou moje břicho – „ale ony jsou tam dvě, Lucinko!“ Otočil se na manžela – „taťka to přežil, to je dobře“. Brečela jsem a smála se zároveň, až mi sonda po břiše poskakovala.
Na Štědrý den dostaly babičky a dědeček fotečku svých budoucích vnoučátek se vzkazem, že se těší, až se s nimi v červenci uvidí osobně. Moje maminka už ten večer nepromluvila. Její bráškové  – dvojčata – se narodili na 7. měsíci. V té době neměli šanci. Její babičce zemřely holčičky dvojčátka a její sestřenka dvojčátka potratila. Tak trochu prokletí rodu. Dvojčata v každé generaci, bohužel dosud žádná nepřežila.
Těhotenství probíhalo celkem v klidu, když opominu nevolnosti trvající 4 měsíce a nadměrnou spavost. Od druhého trimestru jsem začala na vlastní žádost docházet do rizikové poradny v Praze Podolí. Jsem realista se sklonem k pesimismu. Nevěřila jsem tomu, že mé těhotenství bude probíhat hladce. Šetřila jsem se, spala … Každé tři týdny jsem absolvovala vyšetření u lékaře a ultrazvuk. Na 20. týdnu si naše děti polaškovaly s panem doktorem, nechtěly mu ukázat prsty na rukou. Ale už 2 týdny na to jsem uslyšela: „ Lucie, musíte ležet, začínáte se otvírat. Pokud se nález jen maličko zhorší, půjdete si k nám lehnout“. Ač jsem ležela, nález se zhoršil. Okamžitá hospitalizace, z lůžka jen na wc, dokud se nenapíchají kortikoidy pro dozrání plic miminek. Pak jsem směla aspoň jednou za den do sprchy. Bylo to nekonečné, o nervy, ale věděla jsem, proč to dělám. Na pokoji se mnou ležela maminka s podobným problémem. Vzájemně jsme se povzbuzovaly, že dáme nohy křížem a dřív jak za dva měsíce se nás nezbaví. Za pár dní ale začala moje spolubojovnice krvácet a kluci – dvojčata - museli na svět a mně došlo, že medicína umí už mnoho, ale bohužel ještě ne zázraky. Ten den odpoledne mě odvezli na ultrazvuk - „ bude to boj o každý den, musíte být statečná a ležet“. To bylo pondělí. O půlnoci z Velkého pátku na Bílou sobotu mi praskla voda. „Proč se to stalo?“ To bohužel nikdo s jistotou nemohl říci. „Jakmile bude volný sál, musí děti na svět. Udrželi bychom vás pár dní bez vody, ale děti by mohla ohrozit infekce a těch pár dní už není tak významných“. Ještě jsem zavolala manželovi – „Stal se ten největší průšvih, jaký se mohl stát. Praskla mi voda.  Děti musí na svět. Drž nám palce. Ne nejezdi za mnou. Přijeď ráno.“ Byl 50 km od Prahy, bála jsem se, aby se nevyboural na dálnici a tak nějak jsem cítila, že sama budu statečnější.
S paní anestezioložkou jsem se domluvila na celkové narkóze. Bála jsem se, že bych byla hysterická, kdyby děti neplakaly. Zaregistrovala jsem převoz na JIP po operaci a až do rána jsem neustále sledovala hodiny a čekala, co mi kdo řekne. A neustále si sahala na břicho. Nemohla jsem uvěřit, že už tam moje miminka  nejsou.
Asi ve čtvrt na devět dorazil mladý lékař, který za mnou byl chvíli před porodem. “Jdu za vámi s informacemi o vašich dětech. Jste připravená si je vyslechnout?“ Řekla jsem, že ano, pokud jsou dobré. Dozvěděla jsem se, že se nám narodily dvě miniholčičky – Adélka a Terezka. Adélka si sama dýchala, jen ji trochu zlobil tlak. Vážila 720g. Terezka musela být krátkodobě připojena na umělou plicní ventilaci, ale už si dýchá sama a váží 700g. Jsou stabilizované. Pokud budu odpoledne schopna vstát z postele, můžu děti vidět. Na jednu stranu děsná úleva, že jsou holčičky šikovné, že žijí, na druhou stranu děsný strach. Nevážily ani jako pytlík mouky. A tak začala jejich cesta životem. Jejich boj o život.
Odpoledne jsem s vypětím všech sil vstala, vyčistila si zuby a jelo se. Byla to taková malá červená nic se spoustou hadiček a s čepičkou na hlavě. Tělíčko nebylo pod dekou téměř znát. Jsem zdravotník, viděla jsme už nedonošené děti, ale tohle bylo mnohem horší. Byly to naše děti. Nemohla jsem ani promluvit. Ani nevím, co mi tehdy sestřička nebo paní doktorka říkala. Nechtěla jsem před nimi brečet. Jen co mě uložili na postel na pooperačním oddělením, spustila se stavidla a plakala a plakala. Nesmírná beznaděj. Strach, že bude manžel zklamaný. Ten mě v tomhle stavu našel. Přinesl mi ohromnou kytici žlutých tulipánů – jsou Velikonoce, začátek dubna – „Nebreč,  vždyť jsou šikovné a krásné … Adélka už kakala. Koukej, mám je vyfocené. Musíme zavolat tvým rodičům.“ Byl naprosto skvělý, nadšený, vůbec nic špatného si nepřipouštěl. Všem hrdě psal, že už holčičky máme a že jsou úžasné. Byl na ně hrdý, jak skvěle zvládly svůj vstup na svět v době, kdy by v malé nemocnici byly označené jako potrat – na začátku 26. týdne těhotenství.
První dny jsme se snažili vyrovnávat s tím, co se stalo. Holčičky měly novorozeneckou žloutenku,  oběma zjistili šelest na srdíčku způsobený otevřenou dučejí - naštěstí na to zabírala konzervativní léčba. Obě měly přefouklé bříško od CPAPu. Terezce byla pořád zima, tak jí přetápěly inkubátor a balily do alobalu, larisky a ještě peřinky. Bylo krásné, když se na nás obě usmály. Ještě dnes to mám živě před očima.
Šestý den po porodu byl náročný. Mně sice propouštěli domů, ale paní, se kterou jsem ležela na pokoji, umřelo dítě. Do toho museli Adélce udělat kontrastní vyšetření střev, špatně trávila mlíčko. Bohužel se vyšetření nepodařilo, Adélka začala látku blinkat, rozhodila se dechově i oběhově. Co nevyblinkala, museli z Adélky odsát. Dál než do žaludku se ale látka nedostala. Podezření na neprůchodnost střev trvalo dál. Váhově Áda klesla na 660g a Terezka na 620g. I když se ale vyšetření nepodařilo, Adélka se vykakala a mlíčko začala trávit.
Desátý den se začala Terezka moc zapomínat v dýchání a lékaři rozhodli, že jí nechají odpočinout a zaintubují  ji. Třináctý den byla Adélce zjištěna infekce. Lékaři nám sdělili, že stav se může z minuty na minutu změnit. Pokud by došlo k výraznému zhoršení, budou nás telefonicky informovat,  abychom se mohli přijet rozloučit. Brečím celou cestu domů. Nespím celou noc. Adélce naštěstí zabrala antibiotika. Druhý den má stejnou infekci i Terezka. V důsledku infekce je Áda unavenější, zapomíná se v dýchání a také musí být intubovaná.
Tři týdny po porodu jsou obě stále zaintubované, Terezku se pokouší převést na CPAP, ale nedaří se.  Adélku zlobí tlak, lékaři zjistili, že má málo červených krvinek, dostala transfuzi krve a hned bylo lépe. Terezka zlobí sestřičky, tahá za všechny hadičky a tak jí musí motat do housky. Koncem dubna se podařilo Adélku převést na CPAP. Jen jí občas zlobí přefouklé bříško.
Začátkem května dochází u Terezky k rozvoji bronchopulmonální dysplazie. Intubace dráždí plíce, dolní cesty dýchací se zahleňují. Potřebuje odintubovat, ale podle častých poklesů saturace a apnoických pauz toho ještě není schopna. Bojíme se, co bude dál. Bude muset být i doma na kyslíku??? Terezka ale situaci vyřešila za nás i za doktory. V nestřeženém okamžiku si vytáhla kanylu z krku a tak jí lékaři dali šanci a nasadili CPAP. A Terezka bojovala. První noc byla dost divoká, hodně poklesů, ale od rána už to bylo lepší. Na intubaci už se nevrátila.
Přesně měsíc po narození je Adélka přeložena na JIPku. První den na tomto oddělení má takovou škytavku, že je slyšet až ven z inkubátoru. Terezka zůstává na RESu a je na CPAPu spokojená. Po dvou dnech následuje sestřičku na JIP. Obě dýchají moc pěkně, Terezka si vyzkoušela 2 hodiny být jen na vzduchu. U Ády se objevuje infekce v místech bývalých žilních vstupů. Antibiotika zabírají. Jen trochu válčí s udržením tělesné teploty. A předvedla nám i několik poklesů a jednu pauzu. 11. května váží Adélka 865 g a Terezka 880 g.  Terezka si odpoledne přivolala brekem sestřičky – odkopala se a byla jí zima. Od 26. května je Adélka bez CPAPu, Terezku se snažili též odpojit, ale nepodařilo se. Na konci května  se Áda stěhuje na oddělení intermediární péče. Poprvé mne viděla bez roušky a tvářila se, jak když mě nemůže poznat.
28.května prvně s Adélkou klokánkujeme. Adélka na mě spokojeně ležela a celou dobu si mě poplácávala ručičkou.
1. června se Adélka poprvé koupala. Vyžadovala prý teplejší vodu, ale jinak se jí to líbilo. Když jsme jí po klokánkování vrátili do inkubátoru, poplakávala. Asi se jí od nás nechtělo. Ve stejný den se Terezka stěhuje za sestřičkou na oddělení intermediární péče. Obě se jednou denně kojí.
2.června se prvně klokánkovala i Terezka. Byla jako pytel blech. Pořád zvedala hlavičku a koukala po mě a z jejího výrazu jsme četli – „ mami, jsi to ty? Jsi to OPRAVDU ty ???
18.června je u obou zjištěna retinopatie 2. stupně, jaké ale naštěstí zjistíme o pár měsíců později, bude bez následků.
První červencový den holky opouští inkubátor. Nejdříve se stěhují do vyhřívaných  lůžek a později do normálních postýlek. Retinopatie se lepší a denně kojíme 2-3x. 3.7. nastupuji za holčičkami do nemocnice. Je to něco úžasného, jsme spolu!!! Je mi jedno, že za námi nesmí návštěvy. Jíme,  spíme, pozorujeme se navzájem. Holčičky jsou, až na levý Adélčin ušní lalůček, úplně stejné. Snad je doma nepopletu. Občas kojíme dohromady, občas zvlášť, tatínek nám asistuje u koupání.  9. července absolvovaly Adélka a Terezka kontrolu sluchu a zdá se, že je vše v pořádku. I ultrazvuk srdce a hlavičky dopadl na jedničku. Konečně přichází náš velký den – 10. července jdeme konečně domů!!! Holčičkám je přesně 95 dní a váží 2080g. V autosedačkách se ztrácí.
První půlrok byl hodně náročný co se týče kontrol u lékařů – pediatrie, neurologie, psychologie, rehabilitace, oční, ušní. Zažili jsme si i 3 alarmy dechového monitoru, o kterých si myslíme, že nebyly plané.Nyní jsou našim slečnám skoro 3 roky, chystají se nastoupit do školky, chodí na plavání, výtvarku a milují dětský kolektiv. Myslím, že kdo nezná náš příběh, nepoznal by, co mají Adélka s Terezkou za sebou.
Naše velké díky patří  lékařům a sestřičkám na odděleních RES a JIP ÚPMD Podolí a také Adélce a Terezce, že svůj boj nevzdaly.

čtvrtek 18. března 2010

Pavlína a Míša, 32+2tt

Na začátku těhotenství jsem ležela pár dnů kvůli malému krvácení 
v nemocnici, pak mé těhotenství probíhalo bez komplikací. Ve 20týdnu mi potvrdili těhotenskou cukrovku,ale byla jsem jen na dietě.Ve 31týdnu mi praskla voda, začala jsem krvácet a nastal rychlý spád událostí. Manžel mě dovezl do nemocnice Kyjov. Při kontrole ultrazvukem mi řekl tamnější primář: " To je mrtvé." Nepřála bych nikomu potkat se s lékařem, který má tak neprofesionální a nelidský přístup. Sestra mě však uklidnila, že miminko žije, že je jen špatně otočené. Poté mě sanitka převezla do Brna-Bohunic. Zde zjistili, že plodové vody neodteklo tolik a možná se jim podaří těhotenství udržet . Na JIP jsem ležela 4dny. Dostala jsem injekce na dozrání plic miminka a spoustu kapaček a injekcí... Personál byl naprosto fantastický. Po 4dnu,se lékařům přestaly líbit srdeční ozvy. Druhý den ráno za mnou přišla anestezioložka. Hrozně se bojím lékařů a představa císařského řezu ve spinálním umrtvení, bez celkové narkozy, byla pro mne nepředstavitelná. Vysvětlila mi však pro a proti, tak jsem nakonec kývla. U výkonu mohl být i manžel , narození  našeho kulíška tak prožíval se mnou, byl mi neuvěřitelnou oporou. Anestezioložka sršela humorem a samotný výkon byl tak rychle za námi, že jsem si ani neuvědomila, že rodím. Uslyšela jsem pláč našeho Míši a manžela, jak říká: "Jé,podívej! Naše miminko!". Narodil se ve 32.tt, s váhou 1700g a 42 cm. Viděla jsem ho jen krátce, protože musel do inkubátoru. Hlavním důvodem náhlého porodu byla omotaná pupeční šňůra kolem krku a pan doktor říkal, že pevně utažená. Tak malý a křehký človíček! A tak nádherný! V inkubátoru ležel týden a jen kvůli teploučku. Pak byl už na postýlce. Kvůli omezené kapacitě lůžek jsem nemohla zůstat v nemocnici a za Míšou jsme museli jezdit. Ten pocit, že dojedete domů bez miminka, pochopí jen ten, kdo to zažil. Psychicky mi hodně pomohla celá rodina a hlavně manžel. Musí to být těžké i pro tatínky, klobouk dolů před těmi, co to zvládnou a ještě dokážou ženu podržet. Hodně mi pomohlo i odsávání mateřského mléka. V té chvíli jsem se cítila strašně nepotřebná: náš Míša je v nemocnici a já pro něj nemůžu nic udělat! To ale není pravda. Být tu pro miminko, co nejvíc ho hladit, pokud to jde, mluvit na něj a dát mu to nejlepší ze sebe samé. A tak jsem každé dvě hodiny poctivě ve dne, v noci odsávala mateřské mléko a každý den ráno ho sanitka z Hodonína vezla až do Brna. Za tuto službu jsem velmi vděčná. Bylo to pro mě hrozně důležité a pravda je, že jakmile začal dostávat mé mléčko, začal přibírat na váze a prospíval. Domů ho pustili až za měsíc, s váhou 2200g. Doma nás trápila tříměsíční kolika a tříselná kýla. Většinou se každá maminka snaží operaci odložit, ale když jsem viděla, jak je uplakaný a každý den jsme museli kýlu zatlačovat, nejistota, jestli se náhodou kýla neuskřinula, mne přesvědčila o tom, že na operaci půjdem. Byla jsem celou dobu s Míšou.Jeden den jsme dojeli do nemocnice a druhý den jsme byli doma.  

Od té doby se jako mávnutím kouzelného proutku z uplakaného miminka stal usměvavý rošťák. Teď je Míšánkovi gestačně 6měsíců. Vesele si brblá, otáčí se ze zad na bříško, začíná sedět a je naprosto v pořádku. Jezdíme na rehabilitace, ale to už je to nejmenšíJe to naše Sluníčko. Děkuji svému manželovi za jeho lásku, podporu.. a prostě za to,že je tu.. pro mě i pro Míšu. Děkuji našim rodičům a přátelům, taky sestře ze sanitky J a děkuji všem v nemocnici Bohunicích, všem z oddělení JIP, Gynekologickém  a neonatologickém za profesionální a přátelský přístup.

pondělí 8. března 2010

Ležely jsme na rizikovém aneb To dlouhé čekání...


Milý rodičové, pro vydání informační brožurky určené maminkám ležícím na oddělení rizikového těhotenství hledáme Vaše příběhy. Pokud jste ležely nějakou dobu na tomto oddělení /a může to být od 3 dnů do 3 měsíců/prosím zašlete nám svoje vyprávění o tom jaké to bylo, jak jste to vnímaly, jaké léky jste dostávaly a co všechno jste během hospitalizace musely podstoupit. Vítány jsou také komentáře tatínků, jak zvládaly provoz domácnosti a péči o starší sourozence.
Uveďte také jak Vaše hospitalizace skončila /předčasným porodem, dítko se podařilo donosit atd.../a případně jak se dětem daří dnes.
Délku příběhu omezte prosím max. 2 A4.
Na konci prosím uveďte že souhlasíte s publikací v brožurce /případně na webu/.
Děkujeme předem za podporu, příběhy jsou to nejsilnější co můžeme nabídnout.
Příběh zašlete prosím na mail novotna@nedoklubko.cz

pátek 5. března 2010

Markéta a Honzík 25+5 tt


Honzík 25+2tt,800g,35cm narozen 19.8.2009 Vše začalo před dvěma lety.Po druhé jsem se vdala můj druhý manžel děti neměl,já mám dvě Daniel 15 a Adéla 8.Ve druhém těhotenství se mi objevil diabetes.Naštěstí zůstalo jen při dietě, za čas se mi ale cukrovka zhoršila a musela jsem si začít píchat inzulín.asi v únoru 2007 jsem zjistila,že jsem těhotná.navštívila jsem gynekoložku,ta mi to potvrdila a dala mi kontakt na paní doktorku Andělovou diabetoložku z Podolí.Objednala jsem se k ní a ta mě poslala na genetiku,tam mi řekli,že u diabetiček je větší riziko vrozených vývojových vad.Na ultrazvuk mě poslala také do Podolí.Moc jsem se bála prvního uz screningu pan doktor chvíli koukal potom mi řekl,že naše miminko má vadu srdíčka ,která není slučitelná se životem a že by mi doporučil těhotenství ukončit.Zákrok mi provedli také v Podolí v 15.týdnu a protože plod byl už větší museli mi těhotenství ukončit indukcí.Plod se posílal na rozbor,aby zjistili vadu po nějaké době jsme si byli pro výsledky,stejně se nic nezjistilo jen nám dali zprávu,že to byla holčička oba jsme se s tím dlouho vyrovnávali.Přesně za dva roky opět v únoru jsem zjistila po roce a půl pokusů,že jsem těhotná.Měli jsme hroznou radost a zároven strach.Zkrátím to první uz dopadl naprosto výborně ani jsem nemusela na plodovou vodu.Druhý uz ve 20.týdnu taky dopadl dobře a paní doktorka nám řekla ,že čekáme chlapečka.Od začátku těhotenství jsem trpěla na záněty,moje gynekoložka mi pořád říkala ,že to nic není a že je to těhotenstvím.Termín porodu jsem měla 30.11.2009.22.7.týden těhotenství byl v tu dobu 21+1tt mě od rána pobolívalo břicho.Manžel přijel z práce kolem deváté,naložil mě do auta a odvezl mě do Kolínské nemocnice jsme z Kolína tam mě nechali čekat na chodbě asi 45 min. Pan doktor mě prohlédl a řekl jste na centimetr otevřená je to na příjem.Já jsem mu řekla že pojedu do Podolí on na mě tak si jedte a nedal mi ani zprávu o tom,že mě vyšetřil .Do Podolí jsme přijeli kolem jedné ráno.Nějaká paní doktorka mě prohlídla a řekla mi, že potrácím bylo to hrozné,odvezli mě na jeden z porodních sálů.Dali mi nějaké kapačky a atb ,protože jsem měla zánět .Začali mi píchat kortikoidy po dvou dnech na sále mě převezli na odd rizikové,měla jsem nález pět cm otevřená a vak blan vyklenutý v pochvě.Bylo spoustu vyšetření,krve,neustálé podávání atb.,ještě jedna dávka kortikoidů,mohla jsem jen do sprchy a na záchod.19.8. ve25+2 tt večer se dostavily bolesti a ten nález už pokročil tak ,že se nedal zastavit. Byl mi proveden císařský řez a asi v 20.45 hod. se nám narodil Honzík vážil 800g a měřil 35cm.Dýchal sám a vše bylo vzhledem k jeho nedonošenosti v pořádku.Hned druhý den jsem se na něho šla s manželem podívat,byl to drobeček a při pohledu na něho jsme brečeli.Během několika dnů mu váha klesla na640g.Dnes je mu deset týdnů váží 1390g a měří asi38cm byly nějaké komplikace,měl plicní ventilaci,krev v moči a stolici,ale to bylo z neuzavřené dučeje a po pěti dnech léčby se to srovnalo. Do minulého týdne byl na cpapu ,ale už dýchá sám bez větších problémů.První kontrola očiček byla v pořádku, tento týden nás čeká další.Honzík nám dělá velikou radost je to statečný chlapeček a těšíme se ,až si ho odvezem domů.Možná budem muset inhalovat,cvičit ,ale at je to cokoliv pro našeho chlapečka uděláme všechno na světě.