Příběh Lenky, Adélky a Vendulky, 29.tt

Je mi 24let a jsem taková normální holka (nyní už maminka). Nikdy jsem netušila, co je v životě důležité. Věděla jsem , že je to zdraví a rodina, nějaké ty peníze a pak už jen zábava. Ale když jsem potkala svého nynějšího přítele  a otce svých dětí , najednou se to změnilo.

...Asi v polovině roku 2008 jsme se rozhodli, že bychom si mohli pořídit mimiko...A co čert nechtěl  -NEŠLO TO!!! Chodila jsem každých 14 dní k doktorovi, když mi jednoho dne oznámil, že asi bude problém s otěhotněním...Když jsme ani po půlroce miminko nečekali, tak jsem to  hodila za hlavu a řekla, že vánoce v roce 2008 chci prožít v klidu a pohodě s rodinou!

  V únoru jsem šla znovu na prohlídku, kde mi doktor řekl , že udělá raději ultrazvuk, zda nemám cysty. Vzpomínám, jak se zadíval na obrazovku. Díval se, nic neříkal a pak mi oznámil: „ Čekáte miminko…..ne, čekáte dvě miminka!“ . „Co čekám? Dvě miminka ? Jak dvě miminka?“...

 Až do osudného dne 24.5.2008, bylo celé těhotenství v pořádku.  Toho dne jsem se probudila a kolem mě byla krev……panebože! Rychle k doktorovi! Odtud mě odvezli sanitkou do nemocnice a tam rychle na vyšetření. Kapačky, prášky, ležet a nic nedělat! Hrůza ,děs.

 Na druhý den se mi rozběhl porod, to jsem byla ve 25 tt. Díkybohu mi těhotenství udrželi, sice jen na čtyři týdny, ale určitě strašně drahocenné pro moje děti.

 2. července 2009 jsem měla super den. Dveře se s návštěvami netrhly a tak mi den utíkal rychle… Večer jsem začala cítit stahy ... Stačila jsem zavolat přítele a po 2 hodinách se narodili moje dva poklady! Vendulka ( 22:29, 990g, 36cm) a vzápětí Adélka (22:31, 992g,34cm).

 Po císařském řezu jsem je mohla vidět až na druhý den odpoledne. Tolik strachu a bezmoci jsem nezažila. Když mě vezli na JIP ve Zlínské porodnici, netušila jsem, co se bude dít…co moje děti, kde budou, jak vypadají, jsou zdravé, no otázek jsem měla miliony. Ani jedna nevyšla ven. Jen jsem se omlouvala, že asi budu plakat. Ani nevím proč, omluvy na místě nebylly, ale to jediné ze mě vypadlo!

Když mě přivezli k Vendulce,  byla tak maličká a bezmocná, hadičky všude, ale klidně spinkala. Krásná moje holčička. Chvilinku jsem u ní strávila, pak jsem chtěla vidět Adélku. To byl malý drobeček…můj malý drobeček.

Neuměly samy dýchat, jídlo měly zaváděné sondou do bříška a jen ležely...občas se pohnuly .Vendulka natom byla o poznání lépe než Adélka.  Adélka měla problémy s dýcháním a tak jí byl zaveden ventilátor , sama dýchání s pomocí CAPÍKU nezvládala. Jediné co Vendulce ze začátku moc nešlo, bylo mlíčko, zato Adélka baštila jedna radost! Když dostaly moje, tak už jim dávky jen rostly. Po 10dnech jsme mohli Vendulku „klokánkovat“!!!! Nádherný pocit, mít své dítě v náručí. Adélku jsme bohužel mohli až po 17dnech od porodu! Nezapomenutelný žážitek.

Doktoři byli naprosto dokonalí a sestřičky taky. Za dobu, co ležely holčičky na JIP (1,5měsíce), jsme neměli jediný problém. Za dětmi jsme chodili každý den, trávili jsme s nimi 1-2hodiny ,pro někoho málo, pro nás to byly nekrásnější 2hodiny za den. Vyprávěli jsme jim ,co je v rodině, co dělají babičky, zpívali jsme jim - no prostě nádherný čas. Nikdy se nám nestalo, že by náš dotaz  nebyl zodpovězen.VĚŘILI JSME DOKTORŮM A NAŠIM DCERÁM  a to bylo v té době pro nás nejdůležitější. Byly a jsou to veliké bojovnice!

Po všech vyšetřeních a transfúzích krve byly holky z nejhoršího venku a tak nám doktoři oznámili, že holky půjdou na "mediál". Tady strávily asi týden a pak jsem byla s nimy na pokoji! Začali jsme cvičit Vojtovu metodu, kterou cvičíme do teď...Holky rostou jako z vody, mají 7měsíců (korig. 4,5měsíce,) je s nimi ohromná legrace a co už dokáží, nás někdy vyvede z míry.

Chtěli bychom tímto příběhem podpořit rodiče, kterým se něco podobného stalo, či jsou momentálně ve stejné situaci……musíte věřit ve Vaše děti, ony vědí, že tam jste s nimi a taky, že se mají na co těšit doma u mamky, tatínka a možná nějakého sourozence!

Obrovské díky patří také Krajské porodnice T. Bati ve Zlíně , celému oddělení JIP, p. přimáři Josefu Mackovi a jeho celému,naprosto úžasnému ,týmu!! Jsou to lidé na správném místě….moc pomohli našim dcerám a budeme jim do konce života moc vděční!!!!

Příběh Lenky a Davídka, narozeného ve 29 tt

Je tu pro Vás, milí rodiče nedonošených dětí, pro Vaše povzbuzení...držíme palečky rodičům Davídka do dalších let.

Jsem veskrze optimistický člověk. Ale to, co jsem za poslední rok zažila, ze začátku vůbec optimisticky nevypadalo.
A přitom to všechno začalo tak krásně. Když jsme se s přítelem rozhodli pokusit o miminko, odhadovala jsem, že nám to pár měsíců potrvá. Mám totiž jen jeden vaječník a spoustu gynekologických problémů k tomu. Takže je skoro zázrak, že jsem hned první měsíc snažení otěhotněla. Měli jsme oba obrovskou radost!
První trimestr proběhl bez problému, až na pár nevolností jsem se cítila velmi dobře. Chodila jsem několikrát týdně plavat (vždycky jsem hodně plavala) a hodně jsem odpočívala. A hlavně jsem se těšila na miminko. Bříško mi začalo dost brzy růst a už na začátku druhého trimestru si toho pár lidí všimlo. Trochu mě znervóznil triple test, který mi vyšel pozitivně, ale ultrazvuk naštěstí potvrdil, že je vše v pořádku a že miminku se daří dobře. Triple test byl nejspíš ovlivněn tím, že jsem byla v jiném týdnu těhotenství než podle výpočtu dne početí. Při ultrazvuku jsme taky měli možnost zjistit, že naše maličké je chlapeček!
V druhém trimestru mi bylo krásně. Pyšnila jsem se pupíkem, užívala si pohyby, zdravě jsem jedla, četla spoustu článků a diskuzí o těhotenství, vybírala jsem kočárek a další výbavičku. Myslím, že to byly jedny z nejkrásnějších měsíců v mém životě. Těšila jsem se na ještě větší pupek a vlastně i na porod, ze kterého jsem kupodivu ani neměla obavy, ačkoliv jsem byla prvorodička.
Všechny kontroly v poradně dopadaly dobře, navíc jsem doma měla dopplera, a tak jsme s přítelem našeho maličkého poslouchali, jak mu tluče srdíčko. Všechny testy jsem měla v pořádku a cítila jsem se výborně.
Pak přišla ta osudná neděle, která změnila náš život z minuty na minutu. Byla jsem v 28.týdnu těhotenství. Ten den byl vyloženě krásný, šli jsme na procházku do lesa, byl sníh, romantika. Pak jsem si šla zaplavat do bazénu, ale protože jsem se cítila unavená, šla jsem dřív domů a brzy spát. Ve dvě hodiny ráno jsem se najednou probudila s pocitem, že krvácím. Když jsme rozsvítili, zjistila jsem, že to není krev, ale plodová voda a že je jí hodně. Začala jsem plakat a volala jsem do porodnice, co mám dělat. Sestra na příjmu radila ihned přijet, a tak jsme se vydali na cestu. Byla jsem přijata na sál, nicméně porod se nerozběhl, a tak jsem ulehla na rizikové, kde jsem prožila čtyři krušné dny čekání a obav. Dostala jsem antibiotika, kortikoidy na vývoj plic plodu a neustále jsem byla monitorována. Plodová voda mi stále odtékala, ale jinak se nic moc nedělo. Mimís se hýbal, srdeční ozvy měl v pořádku a všechny testy na infekce dopadly negativně. Dodnes nevíme, proč plodová voda odtekla. Doktoři nenašli nic na placentě ani v krvi, prostě krčili rameny a říkali, že někdy prostě nevědí...
Bez plodové vody ale miminko dlouho nevydrží, takže pátý den v porodnici jsem dostala tabletu prostaglandinu a teprve po třetí dávce se chlapeček rozhodl jít na svět. Kontrakce mě přepadly zcela nepřipravenou, kdo zažil vyvolávaný porod, tuší, co následovalo...
Po pouhých třech hodinách spatřil světlo světa náš Davídek, ve 29. týdnu měřil 37cm a vážil kilo a půl a byl nádherně vlasatý. Zvládl to přirozenou cestou a dokonce měl slušné apgar skóre, a tak jsem si konečně trochu oddechla. Sice jsem si ho nemohla pochovat, vlastně se ho ani dotknout, ihned byl převezen na ARO, ale nějak jsem získala pocit, že to zvládne a těšila se, až nám ho dovolí navštívit.
Až u inkubátoru mě přepadl pocit zoufalství. Doktoři nám nic nezastírali. Davídkův stav byl sice stabilizovaný, nicméně se mohl velmi rychle změnit. První dny po porodu si moc nevybavuji. Cítila jsem se dost bídně. Chybělo mi těhotenství, které jsem si tolik užívala, vyčítala jsem si, že jsem nezvládla dítě donosit, bála jsem se o jeho život, o jeho zdraví. Moc těžce jsem nesla špatnou laktaci, která se nechtěla rozeběhnout a když konečně mléko bylo, bylo ho velmi málo. Davídkův stav se naštěstí zlepšoval, po počátečním „zhubnutí“ pak už jen přibýval, všechny ultrazvuky a krevní testy dopadaly dobře a i jeho plíce pracovaly nad očekávání dobře. U mě se střídaly pocity štěstí (třeba při klokánkování) a zoufalství (večer před usnutím, kdy jsme nemohli být spolu). Jezdila jsem za Davídkem dvakrát denně a vozila mu miniporce mateřského mléka. Jen díky tomu věčnému dojíždění mi těch několik týdnů uběhlo poměrně rychle. Přítel mě uklidňoval, že všechno dobře dopadne, těšil se na miminko, až ho budeme mít doma a často chodil taky klokánkovat.
Po třech týdnech byl Davídek převezen na oddělní intermediární péče a po dalších dvou týdnech už mohl opustit inkubátor a ležel ve vyhřívaném lůžku. Pár dní na to jsem přemluvila doktory, abych mohla být hospitalizována za Davídkem a konečně jsme mohli být neustále spolu. Měla jsem pocit, že pro něj udělám to nejlepší, když budu ve dne v noci s ním.
Pobyt v nemocnici mě ale velmi vyčerpal. Striktní tříhodinový režim nám vůbec nevyhovoval. Chlapeček byl zezačátku spavý (měl silnou žloutenku), a tak jsem měla pocit, že ho neustále jen budím. Protože nechtěl moc pít, u prsu mi usínal a neměl sílu tahat, dostával mléko sondou, a ta mu zase vadila při přikládání. Když mu sondu odebrali, přešlo se na krmení stříkačkou. Davídek moc pít nechtěl, zakuckával se, usínal. Každé tři hodiny jsem pozorovala sestřičky, jak ho doslova „cpou“ mlékem. Když se spavosti zbavil, naopak se stal nespavým. Celé noci prosténal a když konečně usnul, nastala hodina probouzení a všechno začalo nanovo. Byla jsem také unavená ze ztráty soukromí. Neustále jsem vytahovala prsa před sestrami, před spolubydlícími, které se na našem pokoji střídaly každých pár dní. Kojení nám moc nešlo. Přiložit, zvážit, najít sestru, nahlásit počet mililitrů na dokrmení, sledovat dokrmení, odsát zbytek mléka, dát zamrazit, sterilizovat odsávačku, zkusit se vyspat a za chvíli zase přiložit, zvážit....Za ty tři týdny jsem se pořádně nevyspala, protože když spalo mé dítě, rozhodně nespalo dítě mé spolubydlící... Mléka jsem měla úplně přesně stejně jako na začátku laktace. Ani nemocniční odsávačka ani časté přikládaní nepomohly ke zvýšení množství mléka.
Po třech týdnech jsem byla tak vyčerpaná, že když přišel den propuštění, cítila jsem se jako kdybych odcházela z vězení. A z kojení jsem měla noční můru. Po několikadenním boji s přikládáním jsem doma kojení vzdala, Davídek dostal kvalitní umělou výživu a já si konečně začala užívat mateřství! Ještě měsíc jsem pak několikrát denně odsávala, ale mléka bylo stále míň a míň. Až jsme na výživu přešli úplně. Dnes už Davídek baští maso, zeleninu i ovoce a jídlo miluje. Až mu budu jednou vyprávět, že na sestřičky prskal mlíko a ne a ne otevřít pusu a sát, tak mi nebude věřit :)
Od doby propuštění z porodnice se nám dařilo už čím dál líp. Pokud pominu komplikace s anémií, která vyústila v dvoudenní hospitalizaci a transfúzi krve. Dodnes bere Davídek denně dávky železa, ale krevní obraz už má v pořádku.
Strach jsem měla z neurologie, museli jsme cvičit Vojtovku, ale i to jsme zvládli a Davídek zdatně dohání své vrstevníky ve všech dovednostech.
Teď je mu osm měsíců korigovaně a je zcela zdráv. Má přes 9kg, brzy bude lézt a každý den se na nás směje svýma mandlovýma očima.
Musím říct, že předčasný porod mi změnil vnímání světa, najednou si mnohem víc vážím zdraví a snažím se užít si každý den, kdy se nám daří dobře a nedělat si starosti z maličkostí. Zkušenost s narozením nedonošeňátka prověřila náš vztah s partnerem a myslím, že nás určitým způsobem ztmelila, ačkoliv to tak chvílemi vůbec nevypadalo.. Davídek je nesmírně šikovný, dělá nám velkou radost a vlastně to všechno zvládl líp než já :) Já jsem si mohla oči vyplakat, strachovala jsem se, zatímco on bojoval a ze všeho se dostal na jedničku! Věřím, že mu to tak dobře půjde i dál!

..Příběh a další fotografie také najdete na našem webu http://www.nedoklubko.cz/, v sekci Příběhy.

Vzpomínkové foto- křest knihy "Narodilo se předčasně" 18.listopadu 2009

Slavnostní křest se konal ve Faustově domě v Praze, při příležitosti oslavy Celoevropského dne předčasně narozených dětí.

Zleva autoři knihy:

Mgr.Lubica Kaiserová

MUDr.Barbora Fišárková

MUDr.Milena Dokoupilová

redaktorka Marie Těthalová

Ing.Eva Kopasová

Lenka Novotná

chybí: Mgr.Ladislav Muller:-)

Děkujeme všem za svůj příspěvek na vzniku knížky. Děkujeme také "osudu" že nám dává možnost pomáhat rodičům informacemi které jsou rovněž potřebné, a také šířit osvětu o "starostech" a "radostech" rodičů nedonošených dětí.

Knihu lze zakoupit v nakladatelství Portál, a také v internetových knihkupectvích.

Mámy pro mámy mají svůj blog

Na tomto novém blogu naleznete všechny informace, fotky, návody na dárky, které budeme postupně doplňovat, jak projekt poroste spolu s novými nápady a dobrými dušemi, které se přidají!!!

http://mamypromamy.blogspot.com/

Jak roste Adámek- Chňapík :-)

Vzpomínáte si na příběh Adámka, který jsme zveřejnili loni? Adámek roste do krásy a prospívá, jak nám píše maminka Linda a jak je to dál se můžete podívat na videu:-)

Držíme palce Adámkovi i mamince všichni z Nedoklubka dál:-)

MÁMY pro MÁMY - náš nový projekt podpory

Pojďme pomáhat novým maminkám a jejich předčasně narozeným miminkům! Podpořme je ve chvílích nejistoty a osamění, obdarujme je vlastnoručně vyrobeným dárkem

motto : "Strach staví zdi, láska staví mosty"

Komu chceme pomoci?
Všem čerstvým maminkám a jejich nedonošeným "Kulíškům" na odděleních Perinatologických center (center pro předčasně a rizikově narozené děti) v celé České republice.
(Každým rokem se u nás narodí 8000 dětí předčasně. Některé z nich zůstávají v nemocnici i několik měsíců, bojují o život a jejich rodiče ( především maminky, které často zůstávají v nemocnici s nimi) se dostávají do velice náročné, stresující situace. Cítí se osaměle a strachují se o život svého malého miminka.)

Kdo může pomáhat?
Každý, kdo by rád potěšil a obětuje trochu svého volného času.

(Nejvíce dárků očekáváme od maminek, které si prošly podobným osudem a mají doma také malého nedonošeného "Kulíška", ale rádi uvítáme každého, kdo se chce k nám přidat a pomůže tak dobré věci.)

Můžete dárečky vyrábět nebo se podílet na řízení projektu jako oblastní koordinátor. Vítáme každého ochotného člověka.

Jak můžete pomáhat?
Pokud navštěvujete mateřské centrum nebo jste koordinátorkou některého z nich, navrhněte ostatním maminkám, zda by se v rámci dílen nechtěly k našemu projektu připojit.
Pokud byste rády vytvářely doma, přečtěte si manuál uložený na našich stránkách: www.nedoklubko.cz hned na titulní straně.

Budeme rádi za každý váš návrh na dáreček, za každý nápad, jak bychom pomohli maminkám nedonošených miminek překonat bolestnou zkušenost a ujistit je, že na ně myslíme.

Těšíme se na spolupráci s vámi !

Členové Nedoklubko OS

Karolínka a Kristýnka 31+5tt., narozené 15.6.2009

Karolínka a Kristýnka 31+5tt., narozené 15.6.2009

V prosinci 2008 jsme se dozvěděli, že jsem těhotná a rodině jsme o Vánocích oznámili, že budeme mít miminko.Při kontrole v lednu 2009 jsme se ale dozvěděli, že budeme mít hned dvě (to jsem byla 10+5tt)...Mé těhotenství jinak probíhalo v klidu, žádná nevolnost, chutě a pod. Až do května, kdy jsem začala slabě krvácet a necítila jsem pohyby.

Doktorka na ultrazvuku zjistila, že se mi začal zkracovat čípek (za 4 dny o 4 mm) a poslala mě pro jistotu na kontrolu do nemocnice, kam mě přijali.... Za celou první noc jsem spala jen hodinu, protože strach o miminka byl větší než únava (27+6tt). Druhý den už mě umístili na odd. rizikového těhotenství, kde jsem strávila 3 týdny. Když se mi čípek ustálil propustili mě domů s přísným klidovým režimem (30+6tt). I přesto, že jsem doma ležela víc než v nemocnici, mi 15.6.2009 praskla voda (31+5tt). Zavolala jsem manželovi a ten mě odvezl do porodnice s tím, že možná budu rodit i jinde, protože porodnice i neonatologická JIPka byla přeplněná a posílali porody do okolních nemocnic... Asi po dvou hodinách mě umístili na porodní box, kam už mohl manžel za mnou a čekali jsme až mě odvezou na sál, kde mi provedou císařský řez pro předpokládanou nízkou porodní váhu. A to jsem celé tři týdny holky chválila, že jsou vzorně obě hlavičkama dolů :) ...

V 16:39 se narodila Karolínka 1440g 38 cm a v 16:40 Kristýnka 1380g 38 cm.

Jelikož jsem měla jen spinální anestezii, tak mi mohli holčičky hned ukázat. Nezapomenu na ten okamžik!....Už jsem veděla, že vše dopadlo dobře a teď už bude záležet jen na holkách, jaké budou bojovnice. Za mnou bylo okno a tak vím, že jim na cestu životem svítilo sluníčko.

Po té mě odvezly na JIP, kde jsem netrpělivě čekala na manžela....Ukázal mi fotky a první videa holek a já byla konečně klidnější. Teď už jsem jen čekala až mi procitnou nohy, prý to bude trvat asi 2 hodiny a u mě to bylo asi 6 hodin :). I tuto noc jsem spala velmi málo, protože ta úleva, že jsou holčičky v pořádku a zároveň strach, co bude dál, mi spát nedovolili. Druhý den ráno mě převezli na klasické gynekologické odd., protože jsem neměla miminka u sebe a šestinedělí je jen pro matky co mají děti u sebe. Čas vůbec neubíhal a já se nemohla dočkat, až odpoledne přijede manžel a vezme mě konečně za našima holčičkama.

Na to první setkání, kdy jsem se jich mohla dotknout, nikdy nezapomenu! Je to ten nejkrásnější pocit, jaký jen žena může zažít! A pak už začal koloběh. Pracně odstříkat mlezivo a v čase krmení ho donést. V tu chvíli jsem záviděla matkám, kterým jsou miminka přikládána a nevidí, jak málo toho mleziva je. A ke všemu, když má být pro dvě děti. Když jsem tam nesla večer 16.6. mlezivo, tak mi bylo na pár minutek dovoleno si holčičky pochovat. Měly už jen O2 v inkubátoru a celou dobu byly monitorované, jestli jim O2 neklesá. To ještě byly každá v jiné části JIP, protože to tam mají rozdělené a zrovna to tak vyšlo. Další den už se ale uvolnilo místečko v místnůstce, kam se dávají děti co jsou v dobrém zdravotním stavu a už byly obě u sebe :) To už si je mohl pochovat i tatínek. Jen klokánkování se ještě bál, za to já si je hrdě alespoň 1x denně klokánkovala. Víckrát jsem nechtěla kvůli riziku infekce. Od 18.6. měly asi 3 dny fototerapii pro novorozeneckou žloutenku. O pár dní později bohužel holčičky dostaly infekci a měly antibiotika a museli jsme na pár dní klokánkování přerušit. Naštěstí vše dobře zvládly.

Zhruba po dvou týdnech od porodu byly přemístěny na Intermediál. Bohužel zde moc rodiče nezapojují do péče o své ratolesti. My si to ale vydobili, protože jsme byli zvyklí se o svoje holčičky starat už z JIP. V Olomouci není stacionář pro matky dětí na JIP, jako je třeba v Brně, kde rodila moje švagrovám, a tak jsem byla po 6 dnech propuštěna domů a docházela jsem za holčičkama denně. Naštěstí jsem místní a měla jsem to kousek. Pocity, které má matka, co si neodnese dítě sebou domů nepochopí nikdo, kdo to nezažil. Uklidňovalo mě jen to, že jsem věděla, že jsou holčičky v dobrých rukách a že jsou prozatím v pořádku.

Díky možnosti zapůjčení tzv. nemocniční elektrické odsávačky jsem mohla odsávat mléko a pak jsem ho nosila do porodnice. Po několika dnech jsem si nakonec zakoupila svoji. Není tak výkoná, ale i tak jsem ráda za ni. Ruční odstříkání mi vůbec nešlo a z manuální jsem po několika dnech měla dost namoženou ruku. Když jsem byla doma, snažila jsem se odstříkávat co 2h, v noci co tři hodiny, abych si vytvořila co nejvíce mléka a měla tak dostatek pro obě moje holčičky. Mezitím rychle do nemocnice (cca půl hodiny pěšky), chvilku jsem byla u holčiček a zase domů odstříkat mléko. Většinou jsem potom únavou usla. Zase odsříkat, Občas mě odpoledne manžel vyzvedl a jeli jsme za holčičkama spolu. Pak zase odstříkat, chvilku spánek... a tak pořád dokola.

Bylo to náročné hlavně na psychiku, ale to vědí všechny maminky co nejsou se svými drobečky.

5 týden od porodu byly konečně holčičky z inkubátorů v postýlkách, dosáhly požadované váhy cca 1900g a zdravotní stav to umožňoval a my si je mohli konečně "volně" chovat jak dlouho jsme chtěli. Teď už se jenom čekalo až budou papat všechny dávky z lahviček a to se holčičkám moc nechtělo. 8 týden od porodu mi konečně řekli, že bych mohla jít na přijetí. To už Kristýnka papala 6 lahviček a Karolínka jen 5, zbytek se muselo dosondovávat. Naštěstí jsem přes velké prosby dostala na pokoj obě holčičky přes den a na noc jsem musela Karolínku vrátit zpět k sestřičkám, ale druhý den jsem už konečně měla obě u sebe. Díky sestřičce, ketrá se za nás přimluvila, jsme se s lékařem domluvili, že budu obě krmit lahvičkou a jen pokud to půjde je dosondují. Holčičky papaly krásně a nakonec bez větších problémů zvládly všech 7 lahviček a vypily víc než měly naordinované hned první den. Ta stejná sestřička mi během mého pobytu ukázala jak na kojení, ikdyž se holky moc nechytaly, jsem moc ráda, že mi alespoň ukázala techniku. 4 den od přijetí nás konečně pustili domů. Bylo to 13.8. přesně den po původním termínu porodu. Holčičky měly bez mála 2 měsíce a Karolínka měla 2750g 48 cm a Kristýnka 2690g 48 cm.

Doma už začal zase jiný koloběh. Zavojtit (rehab. cvičení - Vojtova metoda), přebalit, nakrmit, odstříkat, pohrát, zavojtit... Bylo to náročné, ale měli jsme je doma!!!

Za 10 dní budou mít holčičky 7 měsíců (5 korigovaných), stále cvičíme Vojtovu metodu pro nesymetrické držení těla, vývojově snad zatím odpovídají. Už se téměř překulí na bříško, nádherně se smějí a strašně rády dovádějí . Karolínka je strašně "upovídaná" a Kristýnka je velký mazel. Karolínce se už prořezal první zoubek a Kristýnku to asi čeká během následujících dnů. Vše tomu napovídá. Váhu mají cca 5 kg a měří kolem 61 cm.

Tímto bych chtěla poděkovat všem sestřičkám a doktorům Porodnicko-gynekologického oddělení ve Fakultní Nemocnici v Olomouci, kteří se o nás starali. Hlavně na oddělení 18, kde jsem strávila 3 týdny,také personálu na porodních sálech a především všem na novorozenecké JIP a intermediálu, kde se nám starali o holčičky. Také bych chtěla poděkovat vám za vaše stránky a maminkám, co píší své příběhy. Dost mi během mé hospitalizace, kdy jsme spolu se spolubydlícíma maminkama byly rády za každé nové ráno, pomáhali v naději, že i naši drobečci mají šanci přežít a bojovat! A také bych chtěla poděkovat našim i vašim drobečkům za to, že přes ne moc zdárný začátek tu jsou s náma a dělají nám samou radost.

Všem vám přeji, ať jsou vaše chvíle s drobečky co nejkrásnější a hlavně ať jste všichni zdraví a šťastní.

Lenka s Kristýnkou a Karolínkou (31+5tt) Olomouc

Vítek 26.týden, 930g - narozen 27.6.2009

Měli jsme 1,5 letého syna, když jsme zjistili, že se rozrosteme. Ze začátku probíhalo všechno podobně jako u prvního těhotenství: nevolnosti, únava a ospalost... Po třech měsících těhotenské neduhy ustanuly, když v 19. týdnu jsem začala špinit… Bylo to o víkendu, takže jsem navštívila místní nemocnici, kde mi udělali vyšetření a nechali si mě tam dalších asi 5 dní…

Bohužel o tři týdny později (22.týden) jsem začala mít menší bolesti břicha a začala jsem z ničeho nic krvácet. To mě hodně vylekalo a pádila jsem opět do nemocnice – opět víkend. Tam mi doktor po pečlivém vyšetření sdělil, že se mi odchlípl kousek placenty. Tvářil se velmi ustaraně a uznal, že jsem zakrvácela hodně a okamžitě mě poslal, ať si jdu lehnout na oddělení, opět odběry a další vyšetření…

… Ležela jsem sama na pokoji a brečela jsem. Po nějaké době jsem si řekla, že musím zatnout zuby a myslet pozitivně, že všechno určitě zvládneme. Nechtěla jsem přenášet napětí na miminko...

…pomalu se blížil i 24. týden a tak před víkendem, opět na primářské vizitě, mi bylo sděleno, že v pondělí zavolají na fakultku do Ostravy a s velkou pravděpodobností mě tam převezou na oddělení rizikového těhotenství. To už bohužel nestihli..

…Přišel víkend a kolem půlnoci mě vzbudil déšť, který venku bubnoval na parapet a taky bolesti břicha. Někde v duchu jsem tušila, že to jsou začínající porodní bolesti, ale rozumově jsem se snažila si odůvodnit, že to není pravda …

….Místoprimář se koukl na graf a došel k závěru, cituji: „ Jste moc upnutá na to těhotenství, asi máte zánět močového měchýře.“ a poslal mě opět si lehnout na pokoj. Bohužel se bolesti stupňovaly a já už jsem přestávala přemýšlet. Jen jsem se připravovala na další bolesti po cca 15ti minutách ….

… Na ultrazvuku místoprimář zjistil, že jsem otevřená na 1cm a že mám čípek zkrácený na 1,5 cm (dva dny předtím jsem měla čípek 2,6cm) ….. zavolal na sestru, ať volá rychlou….

…. Říkala jsem si, vydrž, už tam budem, jsou tam specialisté a ti to zvládnou (to jsem netušila, že to není konečná).

V Porubské nemocnici mě opět vyšetřili, se stejným nálezem.Tlak mi klesl tak nízko, že už jsem nebyla schopna si ani sednout, protože jsem omdlévala.. Vyskytl se jen problém, že podle menstruace byl právě tento den 24.týden, ale podle ULZ z 12.týdne to bylo méně - 23a4dny, takže hraniční termín, kdy vlastně zachraňují. Naštěstí podle ULZ mělo mimi víc jak 500g, takže lékaři rozhodli, že jej budou zachraňovat, ale že není jisté, zda to mimi přežije... Napíchli mi první dávku kortikoidů. To co jsem si v těchto chvílích prožívala snad nikdo nepochopí, pokud si tím někdo neprojde sám...Zároveň mi sdělili, že na neonatologickém oddělení mají plno, a jestli souhlasím s transportem, že vyhledají volné místo v jiném nejbližším neonatologickém oddělení. Okamžitě jsem řekla, že pro mimi všechno. Za chvíli přišel doktor z neonatologie a vyřkl ortel:“České Budějovice“. A já: „Cože? To není nic blíž?“ „Všude mají plno.“ odpověděl. „Dobře“, dál jsem se nerozmýšlela…

…. Vrtulníkem mě transportovali do Č.Budějovic – cesta trvala lehce přes 1,5hodiny… Když už jsem z okénka zahlídla vršky stromů věděla jsem, že přistáváme… V tu chvíli hrálo v rádiu: „Ty máš dost odhodlání, já mám přání, nás nic nezachrání… láska umí víc..“ a já si říkala, vydrž v bříšku, ty máš odhodlání, já mám přání – ještě nee, udělám vše co bude možné, určitě nás zachrání…

… Druhý den jsem dopoledne silně zakrvácela, dostala jsem hrozný strach o mimi, jestli je v pořádku. Ihned byl u mě doktor a vyšetřil mě, já se tak bála, že mi řekne něco hrozného, že jsem ani nechtěla podstoupit vyšetření, naštěstí se prý vyplavil kus staré sraženiny…Po dvou dnech, kdy se vše uklidnilo, mě přesunuli na oddělení rizikového oddělení, kde si ze mě tak trošku lékaři a sestry dělali legraci. Byla jsem exot z takové dálky.. moc často se nestává, aby k Jihočechům přilítl Severomoravák ...Dny ubíhaly.Kontrolní monitory byly klidné a já se cítila, že se vše uklidnilo, a tak jsem byla relativně v pohodě. Jen sem tam mi tvrdlo bříško…

…V pondělí za dva týdny po příletu do Č.Budějovic (to už jsem byla ve 26.týdnu) jsem byla na ULZ vyšetření, kde mi řekli, že čípek mám jen 0,7cm a že je tak měkký, že to není běžné.. to už jsem cítila, že jde do tuhého…

…. Vydržela jsem do soboty ,v noci jsem začala mít mírné bolesti břicha Když už jsem měla bolesti co 15 min, doktorka zjistila, že je mimi umístěno nožičkama napřed, a „jde se na to – připravte sál“ , tak to jsem se úplně rozklepala, tak jak jsem se klepala, jsem ještě nezažila ... Až když jsem ležela na sále, a anestezioložka mi napíchávala kanylu, jsem byla odevzdaně klidná. Kolem byli další lidé, ale já vnímala jen doktorku, která mě přijímala a s nadějnou vděčností jsem ji řekla: „Bude to dobré, že?“ A ona mi přikývla…

… Pak jsem se probrala až na JIPce. Byla už skoro tma a pršelo. Přišla sestra, aby si odstříkala mlíčko a za chvíli na to přišel i manžel. Toho jsem pověřila, ať se jde na mimi -Vítka podívat a informovat se…

Od třetího dne jsem denně docházela za Vítkem. První „seznámení“ mě šokovalo. Byl tak malinkatý! (35cm, zhubl až na 780g) „I ta panenka je větší!“, říkala jsem si. Všichni jej na oddělení chválili. Jeho zdravotní stav byl natolik dobrý, že mi dovolili i klokánkovat. Byla jsem moc šťastná, jak to hezky zvládal. Všichni koukali, jak jsem optimistická a usměvavá i přes únavu a obdivovali mě, že jsem tak dlouho daleko od rodiny. Já jsem cítila, že musím být silná a optimistická, abych toto všechno dokázala přenést na našeho drobečka. Po pár dnech jsem přešla na neonatologické oddělení, kde jsem mohla být Vítkovi ještě blíž a po týdnu jsem ho měla i s inkubátorem na pokoji, kde jsem se o něj za pomocí sester starala. 10tý den bylo rozhodnuto, že Vítek je natolik schopný, že bude letecky přepraven „zpátky do rajónu“ tj. na severní Moravu do Ostravy Poruby na neonatologii, kde se uvolnilo místo...

Hned po příjezdu do Ostravy jsme jeli na neonatologii, kde jsme viděli spokojeného Vítka. Z důvodu omezené kapacity míst pro umístění matek na neonatologii jsem docházela denně za Vítkem, abych si ho pohladila, popovídala si s ním, donesla mu mlíčko a klokánkovala, pokud to bylo možné.. Začal mít výkyvy s dýcháním, tak musel mít přidaný kyslík v inkubátoru, ale asi po měsíci se s tím vypořádal. Měsíc po porodu měl Vítek první kilo a pak už to šlo lépe a lépe. Celkem dostal dvě transfůze a začal s rehabilitací, která mu svědčila. Jakmile přesáhl hmotnost dva kila (cca za dva měsíce po porodu), byla jsem ubytovaná na neonatologii a po týdnu jsme šli spolu konečně domů. (Celkem strávil Vítek 2,5 měsíce na neonatologii.)

První vyšetření po odchodu z nemocnice má Vítek všechny v pořádku a já věřím, že díky láskyplné péči v prvních dnech lékařů, sester a posléze i mé a manželovy bude Vítek v pořádku.

Chtěla bych tímto poděkovat oddělení rizikového těhotenství v Českých Budějovicích, neonatologickému oddělení v Českých Budějovicích a Ostravě a v neposlední řadě všem, kteří nám drželi palce. Mockrát děkuji.

Jana Štixová