Speciálně pro čtenáře našeho blogu přinášíme rozhovor s maminkou nedonošených dvojčátek Adámka / 1065 g/ a Honzíka / 1890g/:
1.Prožívala jste předčasné narození a hospitalizaci dětí jako krizi,nebo zátěžovou situaci?
Teď zpětně si říkám, že to bylo náročné, ale v době, kdy byli kluci v nemocnici mě něco takového vůbec nepřišlo na mysl. Byla jsem totiž v takovém zápřahu, že jsem nestíhala nad ničím podobným přemýšlet. Třikrát denně jsem za nimi jezdila, seděla jsem u nich mnoho hodin a radovala se z každého posunu dopředu. Například jsem byla totálně šťastná, když Honzíka vyndali z inkubátoru nebo Adámkovi sundali z ručičky obvazy, protože se mu předtím zanítilo místo vpichu kanyly. Takže já jsem se vlastně pořád jen těšila na to, co se stane pozitivního. Nic jiného jsem si nepřipouštěla.
2.Změnil se po tomto zážitku nějak Vaše vnímání světa, mateřství, hodnoty zdraví?
Ano, hodně. Ale možná to nesouvisí s tím, že jsou kluci nedonošení. Možná by se změnilo mé vnímání světa i kdyby se narodili v termínu. Především jsem se stala lítostivější a opatrnější. Mám například ráda knihy faktu a romány o 2. světové válce, případně o procesech z 50. let. Přečetla jsem jich desítky a myslela jsem, že budu pokračovat - jenže už to nejde. Stačí mi do toho nahlédnout a hned začnu slzet. Mučím se představami, co by s námi bylo, kdybych s klukama žila třeba na Sibiři ve 50. letech. Raději vám ty představy nebudu popisovat, protože by si o mně čtenáři mysleli, že jsem blázen. Doufám, že mě to př ejde, ale obávám se, že v příštích letech snesu pouze Večerníček a knihy pro děti.
3..Z čeho jste čerpala a čerpáte sílu?
Jsem společenský člověk a když jsem mezi lidmi, tak se nabíjím. A taky ráda sportuju. Hlavu si krásně vyčistím třeba na golfu. Těším se, až budou kluci trochu větší a budeme je učit plavat a lyžovat. Tak i z těchto představ mám hned dobrou náladu.
4.Myslíte si že by maminky nedonošených dětí zasloužily více psychosociální podpory?
Samozřejmě, že by si zasloužily víc psychosociální podpory. A pokud vím, tak Nedoklubko na tom pracuje.
5.Myslíte že by se stát měl více angažovat v systému následné péče o nedonošené děti, a pokud ano podle Vašich zkušeností jak?
Na tuto otázku nedokážu odpovědět, protože s tím nemám zkušenost. Kluky po měsíci z nemocnice pustili a od té doby krásně prospívají. V nemocnici U Apolináře všechno skvěle fungovalo. Žádnou následnou péči jsem už nepotřebovala, proto to nemohu posoudit.
6.Jaký máte vzkaz pro rodiče nedonošených dětí?
Aby se nenechali vystrašit a na všechno se bez ostychu desetkrát zeptali. Mně například bylo jedním zdravotníkem řečeno, že Adámek je příliš malý a příliš brzo propuštěný z nemocnice a že pokud neudrží po propuštění svou teplotu, tak to s ním špatně dopadne. Byla jsem úplně ochromená hrůzou, že mi v květnu doma zmrzne a v prvních dnech jsem mu chtěla dávat na noc kulicha. Teď už vím, že jsem měla jít za jinými lékaři a zeptat se, jestli je opravdu v takovém ohrožení. Jenže já měla tehdy úplně zatměno v hlavě a na nic se nezeptala. Mohla jsem si tak ušetřit probdělé noci.
Teď zpětně si říkám, že to bylo náročné, ale v době, kdy byli kluci v nemocnici mě něco takového vůbec nepřišlo na mysl. Byla jsem totiž v takovém zápřahu, že jsem nestíhala nad ničím podobným přemýšlet. Třikrát denně jsem za nimi jezdila, seděla jsem u nich mnoho hodin a radovala se z každého posunu dopředu. Například jsem byla totálně šťastná, když Honzíka vyndali z inkubátoru nebo Adámkovi sundali z ručičky obvazy, protože se mu předtím zanítilo místo vpichu kanyly. Takže já jsem se vlastně pořád jen těšila na to, co se stane pozitivního. Nic jiného jsem si nepřipouštěla.
2.Změnil se po tomto zážitku nějak Vaše vnímání světa, mateřství, hodnoty zdraví?
Ano, hodně. Ale možná to nesouvisí s tím, že jsou kluci nedonošení. Možná by se změnilo mé vnímání světa i kdyby se narodili v termínu. Především jsem se stala lítostivější a opatrnější. Mám například ráda knihy faktu a romány o 2. světové válce, případně o procesech z 50. let. Přečetla jsem jich desítky a myslela jsem, že budu pokračovat - jenže už to nejde. Stačí mi do toho nahlédnout a hned začnu slzet. Mučím se představami, co by s námi bylo, kdybych s klukama žila třeba na Sibiři ve 50. letech. Raději vám ty představy nebudu popisovat, protože by si o mně čtenáři mysleli, že jsem blázen. Doufám, že mě to př ejde, ale obávám se, že v příštích letech snesu pouze Večerníček a knihy pro děti.
3..Z čeho jste čerpala a čerpáte sílu?
Jsem společenský člověk a když jsem mezi lidmi, tak se nabíjím. A taky ráda sportuju. Hlavu si krásně vyčistím třeba na golfu. Těším se, až budou kluci trochu větší a budeme je učit plavat a lyžovat. Tak i z těchto představ mám hned dobrou náladu.
4.Myslíte si že by maminky nedonošených dětí zasloužily více psychosociální podpory?
Samozřejmě, že by si zasloužily víc psychosociální podpory. A pokud vím, tak Nedoklubko na tom pracuje.
5.Myslíte že by se stát měl více angažovat v systému následné péče o nedonošené děti, a pokud ano podle Vašich zkušeností jak?
Na tuto otázku nedokážu odpovědět, protože s tím nemám zkušenost. Kluky po měsíci z nemocnice pustili a od té doby krásně prospívají. V nemocnici U Apolináře všechno skvěle fungovalo. Žádnou následnou péči jsem už nepotřebovala, proto to nemohu posoudit.
6.Jaký máte vzkaz pro rodiče nedonošených dětí?
Aby se nenechali vystrašit a na všechno se bez ostychu desetkrát zeptali. Mně například bylo jedním zdravotníkem řečeno, že Adámek je příliš malý a příliš brzo propuštěný z nemocnice a že pokud neudrží po propuštění svou teplotu, tak to s ním špatně dopadne. Byla jsem úplně ochromená hrůzou, že mi v květnu doma zmrzne a v prvních dnech jsem mu chtěla dávat na noc kulicha. Teď už vím, že jsem měla jít za jinými lékaři a zeptat se, jestli je opravdu v takovém ohrožení. Jenže já měla tehdy úplně zatměno v hlavě a na nic se nezeptala. Mohla jsem si tak ušetřit probdělé noci.
.....Děkujeme Štěpánce a přejeme radostné úsměvy na tvářích dvojčátek a hodně sil mamince !
