Díky pořadu Sama Doma jsem se dozvěděla o Vašich internetových stránkách, na které jsem neváhala hned mrknout a chtěla bych připojit i svůj příběh.
Moje těhotenství, až do nástupu na mateřskou, bylo úplně bezproblémové. Ale pak, z ničehonic, se mi udělalo dost těžko, myslela jsem, že mě kolí nějaký bacil, hrozně těžko se mi dýchalo,jakobych měla položené závaží na hrudi. Po dvou dnech mi to nedalo, změřila jsem si tlak a ejhle - 180 na 130. Volala jsem svojí doktorce a ta mi okamžitě poručila jet do nemocnice. Už při poslední kontrole jsem měla vyšší tlak a byla jsem nateklá, ale paní doktorka mi řekla, že tlak je v normě a že nejsem nateklá, ale že jsem zdravě přibrala, tak jsem ze sebe nechtěla dělat hysterku.
Na pohotovosti mě okamžitě dali na JIP s tím,že jestli do rána vydržíme, což mě teda docela šokovalo, mám počítat s převozem do Brna, že se jedná o preeklampsii. Bylo mi hrozně, celou noc jsem nespala, držela si ruku na břiše a čekala, kdy miminko kopne. Ráno mě převezli záchrankou do Brna, kde mě opět dali na JIP, stále mi natáčeli ozvy a musela jsem sbírat moč. Udělali mi ultrazvuk ledvin s tím, že by chtěli porod co nejvíc oddálit (celou dobu jsem byla připojená na kapačkách s magnéziem). Bohužel se to podařilo jen o 2 dny. 9.10. v poledne přišel doktor s tím, že se nemůže na nic čekat a musí se udělat předčasný porod císařským
řezem. Byl to šok, nikdy jsem neměla žádné problémy, poprvé v nemocnici a zrovna takové zprávy. V 11:30 mi to řekli a ve 12 už jsem byla na sále, malá se narodila ve 12:15 s váhou 1340g, kterou samozřejmě, jako každé miminko, ztratila a měla 1250g a 40cm.
Po operaci jsem ležela skoro týden na ARO, protože můj tlak byl stále hrozný, ani malou jsem hned nemohla
vidět. Viděla jsem ji 2 dny po porodu - byla mooc krásná a já moooc šťastná, ale zároveň se mi honilo hlavou tolik otázek: co bude dál a jestli bude zdravá, no hrůza, ale uklidńovalo mě to, že kolem bylo víc miminek a dokonce i menších.
My se narodily v 32+6, což už by měly být vyvinuté i plíce.Ale odehrávaly se ve mě hrozné emoce lítosti, strachu a na druhou stranu jsem se snažila nabrat sil, abych se s tím vším dokázala poprat. Takový hrozný strach a bezmoc jsem v životě necítila. Malá byla na JIP v inkubátoru a já ji každé 3 hodiny odstříkavala mléko a nosila jí ho z rozřezaným břichem přes půl nemocnice. Ale zvládla jsem to už kvůli ní a strašně jsem se těšila, až ji zas uvidím a budu na ni smět položit ruku. Byly tam moc milé sestřičky a dovolily mi to i v noci. Jenže 8 den po prorodu mě pustili domů a já byla 80km od malé, bylo to strašné. Každé 3 hod.odstříkavat mléko, každé ráno vozit na sanitku,která ho svážela do Brna a já jen telefonicky zjišťovala stav malé. Naštěstí doktoři uměli velice dobře vysvětlit a uklidnit mě. Za malou jsme jezdili měsíc a půl víkend co víkend. Hned po tom císařu to pro mne byla muka hodinu v aute tam, 1,5hod. u malé a opět hodinu zpět. Ale i kdybych měla vypustit duši,tak jsem tam musela, nedokázala bych sedět doma.
Týden před propuštěním mě vzali na hostinský pokoj a já byla poblíž malé. Každé tři hodiny ji chodila kojit a učit se s ní cvičit. Měla jsem hrozný strach,že jí ublížím,jak byla malinkatá.Pustili nás domů z váhou 2090g a
45cm, byla jsem šťastná jako blecha, ale zároveň jsem měla strach, jak to všechno zvládnu,je to moje první miminko.
Asi po 14 dnech jsme opět skončily v nemocnici, dávali nám transfúzi a projevil se u nás reflux ...ale tohle všechno bohužel k nedonošeným miminkům patří.
Hodně mi pomohla kamarádka, které se stal podobný případ o rok dřív. Se vším mi radila a stále radí , moc to pro mne znamená.
Už nám táhne na 4 měsíc a konečně se i trochu vyspím,ale všechno to trápení mi za tu moji malou, krásnou a snad i zdravou dcerušku stálo.
Změnila jsem gynekologa a ten mi řekl,že u druhého dítěte to bude podobné, bojím se toho, ale jedináčka taky nechceme. Říkám si, že kdyby to dopadlo stejně jako s malou, tak bych do toho šla, ale bude to asi
těžké, když vím co mě čeká.
A kdyby měla nějaká maminka podobný problém,tak ráda podpořím a třeba i poradím.
Doktorům a sestrám z nemocnice Obilní trh v Brně nesmírně děkuji za záchranu nás obou. A maminkám s podobnými případy hoodně sil a pevné nervy, vždyť Ti drobečci to doženou a budou nám dělat
radost. S pozdravem Kůrová Růžena
