Novinka 2011 - setkávání rodičů předčasně narozených dětí v Brně

Dovolujeme si Vás pozvat na první setkání rodičů předčasně narozených dětí v Brně, které proběhne 4.1.2010 v čase 16:00-17:30 hodin v prostorách Eliady, Kamenná 21, Brno.

Setkání formou výměny zkušeností s ostatními rodiči, kteří ví, o čem mluvíte. Navíc možnost konzultovat Vaše pocity a vývoj děťátka s psycholožkou, získání kontaktů na odborníky a následné služby, které Vám mohou s péčí o předčasně narozené děťátko pomoci.

Přijďte zjistit, že v tom nejste sami.

Těšíme se na Vás i Vaše děti.

Pro více informací, prosím, kontaktujte Mgr. Gabrielu Zelenkovou, tel: 722/593 933, email: zelenkova@nedoklubko.cz.

Termíny dalších setkání: vždy první úterý v měsíci od 16 hodin na stejném místě.

Krásné svátky nedoklubáčci

..přichází k Vám malá Májenka s přáním krásných svátků..a my se připojujeme..užijte si se svými kulíšky předsváteční a sváteční čas...ať je krásný a radostný...a Ti co mají kulíšky ještě v plastových domečcích...hodně štěstí a síly !

..a ještě krásná básnička od maminky Markéty:

Ať starost se všechna zruší,


ať zavládne klid v duši,

co bolelo ať se zhojí,

co těšilo ať se zdvojí

Dárek od nakladatelství Portál pro laické poradkyně

Nakladatelství Portál věnovalo jako dar laickým poradkyním Nedoklubka deset výtisků úžasné knihy Narodilo se předčasně, která popisuje vše důležité, co se týče pobytu miminka na JIP, péče o něj, po propuštění z nemocnice ...


Maminky, které "jsou na telefonu a e-mailech" pro nové rodiče po předčasném narození jejich děťátka, tak budou moct čerpat mnohé cenné rady a být tak ještě lépe připravené na otázky rodičů....

Děkujeme!!!

Pozvánka na přednášky o psychomotorickém vývoji dětí

Dovolujeme si Vás pozvat na dvě přednášky o psychomotorickém vývoji dětí od narození do tří let věku, které proběhnou ve spolupráci Poradny rané péče Dorea a mateřských center. Součástí povídání bude také ukázka hraček vhodných pro děti v různém věkovém období.

Kdy: 24.11.2010 od 10 hodin v MC Sedmikráska Brno (Oblá 51)
26.11.2010 od 9:30 hodin v MC Radost Vyškov (Lípová 2)

Přednášet bude Mgr. Gabriela Zelenková (psycholog, poradce rané péče)

Akce probíhá v rámci Týdne rané péče.

Příběh Purpurového srdce

Příběh Purpurového srdce


Jednoho dne se narodilo děťátko, přišlo na svět nedonošené a maličké, ale dostalo se mu lásky jako jiným dětem. Jeho rodiče měli již od počátku pocítit tíhu osamocení. Dostalo se jim radosti z rodičovství, ale poznali i strach z možné ztráty dítěte, zažili radost ze zrození, ale i smutek z nesplněného snu. Měli přece žít čas radosti, ne čas plný smutku, hněvu a bolesti. Těžko mohli tito rodiče vědět, že nejsou sami.



Purpurové srdce se zrodilo z myšlenky vypůjčené z Armády Spojených států, kde udělují medaili za zranění v boji. Je snad větší bitvy než je bitva o život, v níž zranění utrpěná předčasným narozením zůstávají s dítětem i jeho rodinou již navždy. Purpurová barva byla kdysi vyhrazena pro královský majestát; podtrhuje jeho mimořádnost a je genderově neutrální. Barva srdce není plná, ale má v sobě proužky – u každého srdce jiné, tak jako je každé dítě trochu jiné, jako je každá životní cesta jiná. Základní provedení je však stejné, přesně tak, jako je stejná i základní zkušenost. Srdce je vyrobeno ze skla, je pevné nikoliv však tak pevné, aby vydrželo drtivý úder. Nedonošené dítě je silné, není ale nepřemožitelné. Tvar srdce byl zvolen proto, že srdce je náš střed, každým úderem obnovuje život a naději, symbolizuje lásku. Na spodní hraně Purpurového srdce visí stříbrná slza, symbolizuje slzy prolité rodinou nedonošeného dítěte, slzy dobré i zlé, radosti i žalu.



Purpurové srdce je odznakem jednoty mezi zvláštní skupinou lidí, skupinou, která nehledí na zemi původu, jazyky, hospodářskou vyspělost, rasový původ či náboženské vyznání. Její členové mají jeden společný cíl: naději na budoucnost nedonošených dětí. Patří do ní nejen rodiče a dítě, ale také sourozenci, prarodiče, tety a strýcové, bratranci, zdravotní sestry, lékaři, duchovní a přátelé. Ti všichni sdílí pouto, které nelze vyjádřit slovy, lze je poznat jen srdcem. To srdce Vás může provázet, když se cítíte sami, může Vám připomenout, že existují stovky dalších lidí, které Vás chovají ve svém srdci. Máte tak možnost svůj příběh sdílet s ostatními.



Co Purpurové srdce symbolizuje?

Purpurová srdce nedonošených dětí jsou ručně vyráběná z českého skla a mincovního stříbra. Jsou silná, jako všechny nedonošené děti, nikoliv však tak silná, aby vydržela drtivý úder. Purpurová barva je barva královská; barva králů a královen i všech nedonošených dětí. Tvar všech srdcí je stejný, ale barevné linie na každém z nich jsou jiné, tak jako je jiný zápas každé rodiny nedonošeného dítěte. Stříbrná slza je poctou těm předčasně narozeným dětem, které jsme ztratili; symbolizuje slzy prolité všemi rodinami nedonošených dětí v časech zkoušky.





Autor textu: Renea Ericson a Ingrid Renfors

Překlad: Miloslav Vágner



Více najdete na www.purpurovesrdce.cz, www.nedoklubko.cz

Vezměte s sebou fialový balónek..

Kam? Do Primátorského domu v Praze, na oslavu Mezinárodního dne předčasně narozených dětí.

Kdy: 15.listopadu 2010

Proč? Jako symbol naděje pro nedonošené děti které právě bojují o svůj život, jako vzpomínku na těžké chvíle, které jsou naštěstí za Vámi, jako symbol příslušnosti a spojení komunity, která si přeje dobrou  a lepší budoucnost pro předčasně narozené děti. Až ho ponesete po ulici  a někdo se Vás zeptá, co to znamená, co se dnes děje? Prostě mu řeknete: Nedonošené děti mají dnes svátek :-))

 Balónek umístěte v prvním patře hned u vchodu na speciálně připravené věšáčky.

Nemůžete na akci přijít? Balónek nechte nafouknout heliem a vypusťte ho...právě 15.listopadu jako symbol podpory a naděje...



Hlasujte pro člověka svého srdce

Tento týden byl spuštěn hlasovací program pro Cenu široké veřejnosti.Vstup do hlasování zde:
http://www.baby-klub.cz/nedoklubko/

Proč se udílí cena Purpurové srdce?
Ti z Vás, kteří si osobně prošli zkušeností předčasného narození miminka, bezesporu cítí vděk a obdiv k těm, kteří obětavě pečovali o Vaše malá miminka v nejtěžších, prvních týdnech života.

Mnozí z těchto zdravotníků vložili do záchrany dítěte nejenom veškeré své znalosti a energii, ale i něco vzácného a nemalého navíc ... lásku ke své profesi, úctu, respekt a pokoru k životu a jeho zrození.

Jako poklonu a vyjádření našeho vděku, jsme společně několik z těchto osobností navrhli na ocenění Purpurové srdce širší veřejnosti.
Zároveň tam však najdete i psychology a lékaře kteří pečují o děti po propuštění domů, a kteří také patří do komplexní péče o předčasně narozené děti. Jsou to právě psychologové, kteří si uvědomují důležitou roli rodičů v péči o předčasně narozené děti. A jsou to psychologové, kteří rodiče v jejich rodičovství s obtížným startem podporují.
Je nám upřímně líto, že nemůžeme tuto cenu nabídnout všem, kteří by si ji zasloužili. Zároveň však věříme, že v příštích ročnících postupně společně oslovíme další z nich.


Vaši kandidáti pro tento ročník
Adámková S.
MUDr. Budošová-Slavíková A.
MUDr. Dortová E.
Mgr. Jahnová H.
MUDr. Macko J.
MUDr. Marková D.
MUDr. Müllerová A.
PhDr. Sobotková D. CSc
PhDr. Tenglerová P.
MUDr. Zlatohlávková B.

Jak se můžete zapojit i Vy?
V tomto ročníku můžete vybrat jednu z navržených osobností, z kategorie Ocenění širší veřejnosti a poslat jí svůj hlas. Pro příští ročníky nám můžete již nyní poslat svůj návrh na jednu či více osobností, které byli pro vás důležité po předčasném porodu vašeho děťátka a jejich přístup vám napomohl lépe překonat těžké chvíle boje Vašeho miminka o život. Napište nám své názory, jak bychom se mohli společně pokusit o zlepšení péče o nedonošená miminka. Děkujeme Vám.

http://www.purpurovesrdce.cz/Pro-verejnost/Proc-se-udili-cena-Purpurove-srdce/12-j.article.aspx

Setkání rodičů předčasně narozených dětí ve Vyškovském klubu Radost

Přijďte si popovídat, sdílet pocity, získat kontakty na odborníky a literaturu, předávat si tipy na pomůcky při výchově a péči o miminka. Kontakt na www.mcradost.wz.cz. Centrum pořádá i rehabilitační cvičení pro miminka a maminky a to každou středu od 9.30-10.30 pod vedením zkušené fyzioterapeutky J. Kurialové v tělocvičně Jednoty. Cvičení rehabilitační a podpůrné je vedené hravou formou uzpůsobené individuálně přihlášené skupince dětí. Více informací získáte na uvedených kontaktech : dana.tvrdochova@seznam.cz, tel.: 774 218 359.

Akce Řetěz , u příležitosti Světového týdne kojení

Konference v rámci akce ŘETĚZ ( u příležitosti Světového týdne kojení), pořádané Laktační ligou, se uskutečnilo včera ve Znojmě, v RC Maceška. Koncept Laického poradenství maminek předčasně narozených dětí pro nové rodiče, zde představila zakladatelka MC Heřmánek Olomouc, Petra Tenglerová, která je naší "prodlouženou rukou" :-)). Děkujeme !

Konference Laktační ligy s naší účastí se koná 9.10. v pažském Motole

 Laktační liga pořádá již 38. konferenci s mezinárodní účastí na téma Laktační a jiná poradenství. Vystupovat bude i Nedoklubko s projektem laických poradkyň - mamušek, které rády vyslechnout rodiče po předčasném porodu. Viz. Laické poradenství zde: http://mamypromamy.blogspot.com/p/laicke-poradenstvi.html.
Program celé zajímavé konference najdete na přiloženém odkazu : https://docs.google.com/document/edit?id=1PQslSt-GZ6Y9e6JnvlVMLmqr7xdF4N-NdRYFNJpr1Lw&hl=cs#

Příběh Kubíčka, narozeného ve 25. týdnu těhotenství, který zratil dvojčecího brášku ...

73. den

Jak to všechno začalo... Když jsem se dozvěděla, že jsem těhotná, byla jsem šťastná,
a zrovna tak můj manžel. Poté jsme se na kontrole dozvěděli, že to budou dvojčátka. Oba nás to dost zaskočilo, ale později jsme se s tím srovnali a na dvě miminka se moc těšili. Při jedné kontrole to vypadalo, že budeme mít páreček, ale při druhém screeningu se ukázalo, že jde o dva chlapečky. Moc jsme se těšili. První tři měsíce jsem nebyla úplně fit. Ráno jsem musela snídat v posteli, protože jsem nebyla schopná vstát. Naštěstí jsem nezvracela. Večer mě zase manžel ukládal do postele s velkou zimnicí. No ale po třech měsících se to zlepšilo a já si vše náramně užívala. Bříško nejdřív moc nerostlo, ale pak vyrostlo snad přes noc.
 
Od 20. týdne jsem zůstala doma, abych více odpočívala. Já doma moc zůstat nechtěla, ale paní doktorka se se mnou o tom nebavila a rozhodla. Ale nakonec to bylo dobře. Sice jsem ještě pracovala z domova a občas do práce dojížděla, ale i tak jsem si maximálně užívala relaxu a sluníčka, které venku bylo. Ve 25.týdnu (5.5.2009) to přišlo jako blesk z čistého nebe. Najednou mě začala bolet pánev, ale vždy jen chviličku a pak to přešlo. Jenže odpoledne už mě to vše bolelo více a více a najednou přišly rychlé kontrakce. Zavolala jsem manželovi, ať rychle přijede z práce, že mi není dobře a že pojedeme do nemocnice. Pak jsem zavolala mamince, aby přišla. Maminka přišla ihned i s taťkou. Jakmile mě viděli, věděli, že je zle. Mamka říkala: "Ty rodíš". Já si to nepřipouštěla, ale bylo to opravdu tak.
 
Jelikož se vše hrozně rychle stupňovalo, můj tatínek na nic nečekal a zavolal záchranku. Chudák byl tak rozrušený, že si nemohl vzpomenout ani na adresu mého bydliště. Při příjezdu záchranky přijel i můj manžel. Záchranka mě nechtěla odvézt do Prahy, protože bychom to prý už nestihli a tak mě převezli jen do naší neratovické nemocnice (mimochodem mám ji za barákem). Tady mě moc nechtěli, protože na takové porody nejsou připraveni, ale nakonec po vyšetření konstatovali, že vážně už převoz není možný. Udělali mi ultrazvuk, zjistili, že miminka žijí a tak se vše začalo chystat na porod. Nejdřív zavolali do Prahy pro záchranku pro miminka a pak oddalovali porod do jejich příjezdu (cca hodinu). Manžel s maminkou čekali na chodbě a nejspíš brečeli. Doktoři prý poletovali sem a tam, a oni nevěděli co bude. Po příjezdu záchranky a nachystání všeho potřebného jsem mohla začít rodit. Porod byl rychlý a docela fajn. Miminka měla hned největší péči. Lékaři mi jen sdělili, že jsou to chlapečci a poté jsem je směla jen na minutku zahlédnout a šup na pokoj. Miminka rychle odvezli do Prahy, jednoho chlapečka k Apolináři, kde bohužel po osmi dnech zemřel. Druhý chlapeček, Kubíček, putoval do Podolí. Vážil jen 780g a měřil 39cm. V době, kdy nám zemřel první chlapeček, jsme se dozvěděli v Podolí, že obdobné to bude nejspíš i tam. Kubík měl jednostranné krvácení do mozku IV. stupně a vypadalo to velice špatně. Naděje byla jen malá. Říkali nám, že pokud to chlapeček vše zvládne, vypadá to, že bude velice postižený, ležící, krmený sondou. Proto chtěli od nás vyjádření, zda-li v případě resuscitace mají či nemají resuscitovat. Bylo to to nejhorší rozhodnutí, které jsme museli udělat. Pořád jsem jen brečela a byla vyřízená. Rozhodnutí padlo. Neresuscitovat. Naštěstí to nebylo nikdy potřeba. Přidaly se další komplikace v podobě infekce, žloutenky, problémů se střívky. Kubík byl hrozně dlouho na plicní ventilaci. Pořád nešlo a nešlo přejít na CPAP. Klokánkování bylo taky pořád v nedohlednu. Všechny maminky kolem mě chodily navštěvovat své miminka a chovat je, a já nemohla.Ze začátku mi manžel pořád říkal, ať nechodím za malým každý den. Že je mi pak hůř a hůř a že si na něj nesmím zvykat. Pořád byla hrozba toho nejhoršího – smrti. Ale nechodit za ním nešlo. Takže jsem pak jezdila každý den. No ale nakonec se vše zlepšilo. Po 40ti dnech se zlepšilo Kubíčkovo dýchání a mohl přejít na CPAP (hadičky v nosíku). 54. den jsem si ho mohla konečně pochovat. Byla to neděle. Přijeli jsme dopoledne za malým na návštěvu. Vedle v inkubátoru ležela holčička. Po chvilce za ní přišla maminka klokánkovat. To už pro mě bylo hodně těžké a tak jsem manželovi řekla, že půjdeme za chvilku domů. Bylo mi moc smutno, že si svého drobečka nemůžu tak dlouho pochovat. Ale co se nestalo. Sestřička přišla a povídá: Maminko, tak dneska to zkusíme. Pochováte si Kubíčka. Nemohla jsem tomu uvěřit. Já si budu chovat naše miminko. Oba jsme byli s manželem moc šťastní. Kubíček byl tak maličký. Měla jsem hrozný strach, ale byla jsem i hrozně šťastná. Byl to nepopsatelný zážitek. Druhý den jsem měla narozeniny, pětadvacáté. Takže klokánkování byl můj největší dárek. Druhý den jsem opět mohla chovat a taky i v inkubátoru přebalovat. A tak to už bylo každý další den. Bylo to prostě už všechno veselejší. Přestože lékaři stále říkali, že i když vypadá, že už vše zvládne, budoucnost má nejistou. Neví, co mu krvácení napáchalo. No a tak to je i dnes. Stále se neví, co bude dál.

12.4. 2010

Konečně jsme se dostali domů. Po 105ti dnech. Hurá! Přesně to vycházelo, že Kubík byl zrovna 40+0. Posledních 14 dní jsem tam byla s ním na pokoji. Nejdřív jsem z toho měla strach, ale vše jsem se rychle naučila a těšila se jen a jen domů. Bohužel Kubíček nechtěl papat z lahvičky (mlíčka jsem měla málo a kojit nám nešlo). Vždycky jednou vše vypil z lahvičky, pak byl sondovaný. A tak se to pořád střídalo. Paní doktorky vyzkoušely snad všechny způsoby jak ho přimět k pití. Ale pak jedno dne se to povedlo, začal sám pít a nemusel se sondovat. To bylo radosti! Domů si nás odvezl manžel. Přišel si pro nás. Nemohla jsem tomu věřit, ale ten den „D“ vážně nastal. Ten den jsem měla svátek a opět velký dárek. Cesta domů. Doma na nás už čekali rodiče a bráška s rodinou. Oslavili jsme můj svátek, ale především příchod domů.
 
Od té doby je Kubík nejskvělejší miminko. Krásně papá, hodně spinká, skoro nepláče. Teď už krásně pase na bříšku, miluje hračky a myslím, že celý domov. Nyní je mu
8 měsíců korig. Váží 6,5 kg a má asi 67cm. Péče o něj je stále hodně náročná. Neustále jsme někde po doktorech na kontrolách. Dvakrát jsme byli v nemocnici – jednou problémy s kakáním, jednou vyšetření hlavy. Každý týden jezdíme do Podolí na rehabilitaci. Cvičíme i doma a to čtyřikrát denně. Ale vše se dá zvládnout. Malého milujeme, těšíme se z každého
malého pokroku a z každého společně prožitého dne. A co bude dál nikdo neví. Ale to nevadí. Zvládneme už všechno, protože teď už jsme na všechno tři.
 
Tímto bych ráda poděkovala všem z Podolí. Primáři Straňákovi, lékařkám Slavíkové, Šaňákové a panu doktoru Berkovi a Melicharovi. A především Gábině Česákové, která s námi rehabilituje a věnuje nám největší péči. Všem moc díky za to nejcennější co máme – za život našeho Kubíčka. Díky.

Příběh Tomáška narozeného ve 33. týdnu těhotenství

Na kontrolu ve  28. týdnu jsem dobíhala na poslední chvíli. Na místě mi sestra naměřila vysoký tlak, Začala jsem brát Dopegyt a trochu se šetřit. Příští kontrola objevila počínající preeklampsii. Končila jsem 33. týden a od pracovního stolu se přesunula na oddělení rizikového těhotenství.O víkendu jsme byli v Ikee, ráno jsem vstala s pocitem, že jsem zase dostala nějaký výtok. Bohužel to žádný výtok nebyl. Vyrazili jsme do porodnice. Potvrdili odtok plodové vody. Věděla jsem, že teď už s tím nic nenadělám, ale za tu Ikeu jsem si pořádně nadávala. Další den jsem strávila na magnéziu a kortikoidech v porodnici v Motole. Nic jiného než brzdit porod a urychlovat vývoj plic už se dělat nedalo. Díky jedné ze spolubydlících vládla na pokoji výborná nálada, smát se přestávaly jenom ty, které měly právě kontrakci. Já jsem kontrakce měla po pěti minutách, necítila jsem ale vůbec žádnou bolest. Byla jsem tak „v pohodě“, že jsem se druhý den ve čtyři ráno rozhodla sama si narovnat polohovací postel. Byla těžká. Od té chvíle se mi spustily bolestivé kontrakce. Právě jsem začínala 33 týden a 3 den svého těhotenství. Zatímco ostatní se snažily porod uspíšit, já jen doufala, že ho ještě uležím. Chyběly dvě dávky kortikoidů. Nakonec byl můj porod překotný. Deset minut před narozením Tomáška jsem ještě při obědě bezstarostně klábosila s ostatními. Vlastně bylo štěstí, že se podařilo sehnat včas porodníka i pediatra. Zvědavě jsem sledovala hlavičku, pak brek a to už někdo vybíhal a odnášel moje dítě někam pryč. „Co to je?“ křičela jsem, pohlaví jsme dopředu neznali. Tatínek přijel, až když už jsem odpočívala na sále. Někdy potom se zastavil pediatr, „Tom má 2260 g, apgara 8-9-10. Je tu ze všech mrňousů ten největší a nejšikovnější. Možná bude i o týden starší než se zdá.“ Fotili jsme se. Samozřejmě sami, bez Toma. „Připadáš si jako otec?“ ptala jsem se tatínka. Já jsem si jako matka rozhodně nepřipadala. Přesně před týdnem jsem ve spěchu vyklízela kancelář, ještě jsem ani nevrátila klíče. Tomáška jsem sotva viděla, o nějakých dotycích samozřejmě nemohla být ani řeč. Od té doby upřímně nesnáším přechytralé články a debaty na internetu na téma ženy, kterým ve zlaté hodině po porodu nepoložily dítě na břicho, si k němu nikdy nevytvoří ten správný vztah. Děti budou doživotně psychicky strádat. Jejich kojení bude ztíženo, skoro znemožněno. Blbost. Všechno je jenom těžší, nic víc a nic míň. Ještě ten den jsme se byli podívat na Tomáška do inkubátoru. Po porodu se sice nadechl, ale pak už to plíce nebo hlavička nezvládly, a tak dostal dýchací přístroj CPaP, k tomu do bříška sondičku a spoustu dalších trubiček, jejichž funkci jsem nestačila vnímat. Obrovsky nám pomáhali všichni lékaři a sestřičky na JIRP v Motole, a taky pohled na kilové i menší kulíšky kolem, kteří taky všechno zvládali. I tak jsem si moc nebyla jistá, co s Tomem dělat, jak se k němu chovat, jestli ho svojí pozorností a doteky těším, nebo mu ubližuju. Tou dobou Tom dost plakal, obzvlášť, když jsem se ho dotkla. S hrůzou jsem sledovala, kam až se při tom vyšplhají hodnoty na přístrojích. Děsilo mne, když se mu začal viditelně propadat hrudníček, snad o centimetr, dva. „Co je zas tohle?“ Měla jsem první dítě a že je to obyčejná škytavka, mne napadlo až za chvíli. Dodnes si pamatuju, jak mi vadilo, že se musím dovolovat, jestli se smím dotknout svého dítěte a jak moc nervózní jsem byla, když jsem čekala za dveřmi JIRP, až mi někdo otevře. Jakékoli zdržení mne vyvádělo z míry, měla jsem pocit, že další minutu čekání už nevydržím. Asi jsem potřebovala nebýt sama, a tak jsem si vždycky představovala, jak za stejnými dveřmi u Apolináře čeká se svojí lahvičkou mlíka Veronika Žilková. Taky měla tehdy dítě na JIPu. Tak jsme tam čekaly „spolu“, dvě šťastné nešťastnice. CPAP z nosu si Tom vytrhnul sám, když jsem byla u něj. Další úlek. Prý ho už nepotřebuje, když si ho sám vyndavá, uklidňovaly mne sestřičky. Další hadičky mizely rychle jedna po druhé. Týden po porodu nás překládali na pokoj intermediární péče do Krče (říkali jsme tomu převoz z polepšovny do zvláštní školy), to už jsme za sebou měli asi milión neúspěšných pokusů a první trošičku nakojeného mlíčka. A taky největší sílu pořádné novorozenecké žloutenky, na kterou nestačily ani čtyři lampy. Z Krče se mi vybavují společné obědy s ostatními maminkami. Donekonečna jsme řešily, proč se nám to stalo. „Vždyť jsem jedla zdravě, šetřila se, proč má nízkou porodní váhu?“ „Měla jsem hroznej stres, chcípnul nám pes, asi jsem na to neměla tak myslet“ „Neměla jsem chodit na ty borůvky.“ „Za… Ikea.“. V Motole i v Krči šlo vlastně všechno báječně, mizely hadičky, mně se objevovalo mléko. Tom se postupně dokázal kojit z prsu a zcela pravidelně vzorně přibýval. V jednu chvíli snad jediný na patře. K tomu jsem odevzdávala i litr mléka navíc. Domů nás pouštěli jako premianty. Jenže pak to všechno začalo. Pominu, že jsme doma neměli ani skříně, truhláři do ložnice přišli až den po mně. Nestihla jsem se ani přestěhovat, bytem se sotva prošlo, všude se válely tašky s narychlo posbíranýma věcma. Část věcí zůstala ve starým bytě. Sotva jsem věděla, kde najdu výbavičku, vyložit ji nebylo kam. Vyžehlila tchyně, když jsem byla v porodnici. Stále jsem si nepřipadala jako matka a když tak dost neschopná. Koukala jsem se na Toma v kočárku a připadalo mi to, jako by mi ho přidělili a já byla přidělená jemu. „To´s to teda schytal“, myslela jsem si. Bála jsem se nechávat kočárek před obchodem, aby mi ho někdo nesebral, je přece nedonošenej, neuměli by to s ním. Tak to už jsem asi matka byla, ne ? Věčně nám doma zvonil monitor dechu, falešný poplachy i několikrát za noc. Tom dýchal tak slabě, že to monitor nezaznamenával. Nebo jsme ho na něj neuměli správně položit. Tom spával nehybně se zakloněnou hlavou a otevřenými ústy a zřejmě kvůli chudokrevnosti byl bílej jako smrt. Když drnčí monitor, takovej pohled uprostřed noci opravdu neuklidní, zvlášť když je ke všemu dítě studený jako psí čumák a v nemocnici vás upozornili, že „první týden občas vypadával“. To všechno se dalo zvládnout. To horší přišlo až potom. Na druhé kontrole u pediatra se paní doktorce nezdálo, jak málo Tomík přibral. Další tři měsíce jsme strávili neustálým převažováním doma i u doktora a vymýšlením metod, jak do Toma narvat trochu mlíka navíc. V percentilovém grafu se zavile držel křivky klinicky významná podváha. Rady se lišily. Kojte z jednoho prsa, ať se dostane k zadnímu mlíku, kojte ze dvou prsou, ať se vám pořádně spustí laktace. V noci musíte kojit nejpozději po třech hodinách od začátku posledního kojení, v noci dítě nebuďte, ať se pořádně vyspí. Neomezujte dobu kojení (Tom se kojil tři čtvrtě hodinku, hodinku a půl a to osmkrát denně), určitě Vám u kojení spí, nemá smysl, kojit ho déle než deset minut z jednoho prsa. Zkracováním intervalů mezi kojeními se nám podařilo Toma překrmit, i mateřským mlíkem to jde, zoufale plakal, blinkal. Zkracováním délky kojení jsme dosáhli Tomova historicky nejnižšího váhového přírůstku. Do toho se mi pořád ucpávaly mlékovody. Bydlíme na vesnici. Návštěva laktačního poradce je tady z říše science fiction. Stránek o kojení dětí jsem našla spoustu, nic ale o kojení nedonošených. Pak začal Tom strašně blinkat, než jsem ho stačila obléknout a odnést přes ulici k doktorce, zvládl to i pětkrát a to jsme chodili na lačno. Konečně před třetím měsícem přelezl Tom 3300 g a pak najednou skočil váhou nahoru rovnou přes čtyři kila. Doktorka nám prozradila, že ještě jednou s naším minipřírůstkem a absolvovali jsme cvičně velké vyšetřovací kolečko po nemocnici. Objevily se i další intervaly pomalého přibírání, už jsme jim ale čelili s váhou těsně pod pět kilo a to nám stačilo. Koníčky Tom nepásl. Bohužel naše doktorka není zrovna propagátor návštěv u neurologa a Vojtovy metody. Jako premianti jsme už nebyli pozvání na kontrolu do Krče, dnes bych prostě zavolala tam nebo někam jinam a zeptala se. Pro ten klid. Byla jsem o to nervóznější, že jsem ani nevěděla, že se věk nedonošence redukuje. Ani redukovaně jsme se nemohli vlézt do žádných tabulek. Když jsme ho konečně nějak dostrkali k tomu, aby tu hlavičku zvednul, zeptala se doktorka „a co, už se obrací ?“ Samozřejmě, že se neobracel. Dny jsme trávili kojením, odstříkáváním mlíka na rozmíchání Nutritonu proti zvracení, obracením na bok a na bříško a hledáním možných komplikací Tomova vývoje na internetu. Informace nikde. I proto jsem strašně ráda ze Nedoklubko a knížku Nedonošené dítě, i když ani jedno se k nám nedostalo včas. Zavedení příkrmu v šesti měsících neredukovaného věku nás zbavilo starostí s přibýváním. Tom jedl jako nezavřenej a byl schopen nabrat tři čtvrtě kila za měsíc. Hrubá motorika nás trápila i potom. Když byl Vojta v nedohlednu, začali jsme alespoň chodit na kojenecké plavání. Naštěstí už bylo zase teplo a Tom to zvládal bez nemocí i dvakrát týdně. V 11 měsících, skoro 10 redukovaně, Tom pásl, obracel se na bříško, na záda ne, a občas trošku zacouval. K neurologovi nás samozřejmě nikdo neposlal. Začaly se mi vracet staré obavy s dětskou mozkovou obrnou. K tomu kolem nás všechny děti z kroužků přerychlený jako naschvál všechno dělaly tak půl, tři čtvrtě roku před námi. Naštěstí v tu chvíli udělal Tom zase jeden ze svých skoků. Během měsíce se posadil, rozplazil, postavil a ještě před jedenáctým měsícem, redukovaně, i rozlezl. To už jsem věřila, že kdo stojí, bude jednou i chodit a byla hrdá, že jsme to všechno zvládli sami a nakonec i bez Vojtovky. Tom je bojovník. Od teď zvládneme všechno. Zbývá nám už jen mluvení. V roce Tom samozřejmě neříkal nic, a počkali jsme si chvíli i po tom redukovaném, než z něho vylezlo první slovíčko. Nebyla to máma, ani táta, ale „ne“. Dneska je Tom pořád hubenej, poctivě se drží percentilu podváha. Asi bude po tátovi. Řekne odhadem něco víc než padesát slov, mezitím i já, občas se pokusí i o krátkou větu. Nestresuju se, vím už, že je pro něj typické, že se učí ve skocích. Doufám, že i tohle se naučíme, snad i bez logopeda. Některé věci se nám daří už i před tabulkově průměrnými dětmi. Že už nic nemusím sledovat, je pro mne příjemná novinka. Jinak chodí ze schodů, skáče, hází míčem, trefuje terč, jezdí na kole s přídavnými kolečky. A to mu nejsou ještě ani tři. Neredukovaně ! Občas mi to ještě ujede, ale většinou už hlásím správně kalendářní věk, Tom už redukovat nepotřebuje. Je dost šikovnej i bez redukce. Maminky neztrácejte nervy a držte se ! Obdivuju Vás všechny, který se střídavými úspěchy válčíte i s menším drobečkem než byl ten náš. Myslíme na Vás, všechny, který šlapete po naší cestě. Bude líp !

Nosítko na dvojčátka

Dvojčátka a vícečátka se často rodí předčasně, proto bychom se s vámi rádi podělili o tip na jejich nošení, které nám poslala Petra Tenglerová z Olomouckého Klubu dvojčat a vícerčat .
Článek je převzatý z Twinventine.cz, serveru s nápady a výrobky pro dvojčata :

Proč nosítka Weego?

"Také si kladete otázku, jak nosit obě dvojčata najednou pokud pláčou, nechtějí spát, nebo pouze potřebujete odběhnout někam, kam to jde s dvojčátkovým kočárkem obtížně?
Tuto otázku jsem si rovněž pokládala, když jsem se dozvěděla, že čekám dvojčata. Ještě jsem si pamatovala, že staršího syna bylo potřeba často nosit a poměrně často se stávalo, že jediné, co zabíralo proti pláči - případně na spánek, byl šátek. Nošení dvojčat najednou v šátcích mi přišlo hodně složité a vzhledem k tomu, že kromě dalšího doporučení nosit dvě klokanky se nic jiného v Čechách nenabízelo, začala jsem hledat v zahraničních zdrojích. A tam jsem narazila na ergonomické nosítko „Weego Twin“, které jsem si obstarala a od prvních týdnů začala u dvojčat úspěšně používat. Samozřejmě ne pravidelně, ale s úspěchem jsme s ním absolvovali: mj. nerušenou narozeninovou párty staršího syna, vykrajování vánočního cukroví, vánoční diskotéku na chatě a také sjezd z chaty k autu na skůtru v Peci pod Sněžkou. A to nemluvím o krizovkách, když obě děti "nekontrolovatelně" plakaly, případně jsem nutně potřebovala odběhnout do obchodu, kam jsem se s dvojčátkovým kočárkem nevešla.
I proto byl Weego Twin asi první výrobek, který jsme umístili do našeho e-shopu.
Budeme rády, pokud tento dvojvak stejně dobře poslouží i ostatním maminkám dvojčat v prvních náročných měsících. Nabízíme jej i s originální taškou Weego, který vak ochrání před znečištěním, případně poškozením."
(O nosítku "Weego TWIN" napsala Ing. Hana Bachárová - maminka staršího synka a dvojčátek.)

Proč je nosítko Weego TWIN naprosto jedinečné?

Weego TWIN je první nosítko pro dvojčata. Je určeno pro nošení dětí v prvních měsících života. Umožňuje nosit obě děti naráz. Děti se nosí na břiše. Nošením dětem dopřejete pocit blízkosti a fyzický kontakt. Nošení vám ale také usnadní mnoho situací (nakupování, procházky). Zbavíte se tak nutnosti brát všude s sebou těžký kočárek pro dvojčata.
Nosítko Weego TWIN může být používáno od narození - každé z dětí musí dosáhnout váhy 1600g. Weego TWIN může bý používáno i na nošení předčasně narozených dětí. V závislosti na váze a velikosti dětí, může být nosítko používáno přibližně do 5-6 měsíce jejich věku.
Stejně jako původní nosítko Weego je Weego TWIN vybaveno originálním systémem dvojvaku, který zajišťuje ortopedicky správnou polohu dětí. Nosítko se jednoduše přizpůsobuje růstu dětí a potřebám lidí, kteří budou děti nosit.

Jaký má nosítko ohlas ve světě?

Nosítko Weego je vítězem v testu kvality časopisu ELTERN
ELTERN, největší specializovaný magazín pro rodiče v Německu, hodnotil 9 nosítek na děti a 6 šátků na nošení dětí. Weego bylo jediné nosítko pro novorozence, které získalo hodnocení „+“ ve všech posuzovaných charakteristikách(jednoduchá manipulace, vnitřní vak, vnější ramenní pásy, pohodlné pásy pro rozložení váhy). Nosítko na děti Weego a nosítko pro dvojčata Weego TWIN bylo mnohokráte doporučováno nejen časopisem Eltern, ale i dalšími odbornými časopisy pro rodiče.

Jak často a proč nosit děti v nosítku?

Noste své děti tak často, jak to jen jde – přispějete k jejich spokojenosti a zdravému vývoji!
V průběhu těhotenství jsou plody v úzkém kontaktu s matkou. Slyší údery matčina srdce a její hlas, vnímají její pohyby. Pro zdravý vývoj děťátka je podstatné, aby zůstalo v úzkém kontaktu s maminkou i po narození. Dopřejete-li vašim dětem fyzickou blízkost tak často, jak budete moci, přispějete k jejich spokojenosti a zdravému vývoji.
Nosítka na děti Weego tuto blízkost umožňují. Dávají dětem možnost objevovat svět společně se svými rodiči. Rodiče mohou se svými dětmi vyrazit do světa a mít přitom volné ruce.
Vědecký výzkum prokázal, že časté nošení:

• přispívá ke spokojenosti dětí – děti méně pláčí
• podporuje vazbu mezi rodiči a dítětem
• napomáhá vývoji osobnosti a sebejistoty dítěte
• podporuje rozvoj jazykových schopností a pohybových dovedností

Jaké jsou konkrétní jedinečné vlastnosti nosítek Weego:

• mají originální systém dvojvaku
• jsou určena pro děti od narození
• jsou vhodná i pro nedonošené děti
• rostou s dítětem
• jsou pohodlná na nošení
• jednoduše se přizpůsobují rostoucímu dítěti a padnou různým lidem, kteří budou dítě nosit

Co je to systém dvojvaku?

Originální systém dvojvaku nosítek na děti Weego zaručuje, že vaše děti budou v nosítku v bezpečí a pohodlí:

• vnitřní vak poskytuje oporu zádíčkům dítěte
• vnější vak drží hlavičku a krk a chrání vaše dítě
• vnější vak ve spojení s tvarovaným vnitřním vakem zajišťuje, že nožičky dítěte v nosítku zaujímají „pozici žáby“
• nosítko Weego TWIN se jednoduše přizpůsobí růstu dítěte a padne různým lidem, kteří budou děti nosit.

Jaký má nosítko ohlas v profesionálné péči o novorozence a kojence?

Nosítka Weego mají široké využítí nejen v domácí péči o děti, ale využívají je i profesionálové pečující o novorozence na novorozeneckých odděleních mnoha předních nemocnic (například v Mnichově, Hamburku, Bonnu, Berlíně, Cologni, Tubingenu, Curichu, Vídni, Salcburku, Linci). Doktoři, fyzioterapeuti, porodní asistentky testovali nosítko pro nedonošené děti Weego PREEMIE a nosítko pro dvojčata Weego TWIN a doporučili jejich používání.
Text je převzat z www.weego.com. České stránky pro firmu Weego připravil Twinventive. Úprava textu Twinventive.

Zveřejněno v kategorii Výbava , autor

Olga Vršková

2 Komentáře

andrea pipková

- úterý, 8. června 2010 21:20:20 CEST

Dobrý den,ráda bych se zeptala,zdanosítko pro dvojčata i půjčujete příp. na jakou dobu,za jakou cenu atd...děkuji velmi za odpověd S pozdravem A.P.

Twinventive

- čtvrtek, 10. června 2010 12:55:57 CEST

Dobrý den, momentálně probíhají dvě paralelní akce, které pořádáme ve spolupráci s pražským a oloumockým klubem dvojčat. V rámci těchto akcí si můžete zdarma vypůjčit nosítko Weego Twin až na 14 dní. Nosítko si můžete vypůjčit v: Klubu dvojčat a vícerčat o.s. Praha (www.dvojcata.cz), adresa: Matoušová 18, Praha 5, zde se konkrétně můžete obrátit na paní Gábinu Vítkovou nebo paní Pavlu Kovářovou (klub@dvojcata.cz) a Klubu dvojčat a vícerčat Olomouc (http://www.mc-hermanek.cz/dvojcata), adresa:Náves Svobody 49,00 Olomouc, kde můžete kontaktovat paní Petru Tenglerovou - mc-hermanek@seznam.cz Zde také získáte další informace o podmínkách zápůjčky a výhodách, které účastníci získávají (především jde o desetiprocentní slevu na nosítko v našem obchodě.) Twinventive

Masáže pro rehabilitující nedonošeňátka zdarma

Zdravotní sestřička a masérka paní Lenka Vidurková z Vracova nabízí všem rodičům rehabilitujících miminek své služby zdarma . Děkujeme její vstřícnosti a otevřenému srdci ...

Milé maminky.

Nabízím vám od 1. února 2010 zdarma masáže dětí, se kterými pravidelně cvičíte Vojtovu metodu, nebo Bobata. Po 13ti letech masérské praxe jsem zjistila, že kromě pravidelného cvičení, vložení masáží a energetická práce pomáhá k rychlejšímu léčení a uvolnění.
Vím, že starat se o děti, které potřebují více péče není jednoduché jak po fyzické, tak i psychické stránce. To nemluvím o penězích.
Rozhodla jsem se, že těmto dětem nabídnu bezplatné masáže vždy ve středu od 8.00 – 12.00.
Pokud máte zájem, neváhejte se mi ozvat.

Nemějme strach dotýkat se novorozených dětí. Na hřejivé pohlazení ten čerstvě narozený človíček dychtivě čeká. Láskyplné doteky jsou pro tělesnou a duševní pohodu dítěte nezbytné. Je dokonce prokázáno, že i nedonošené děti se vyvíjejí rychleji, jsou-li pravidelně masírovány.
Děti jsou na shiatsu velmi vnímavé. Je to láskyplný způsob, jak jim poskytovat preventivní péči. Děti umí skvěle napodobovat, takže nebude dlouho trvat, kdy budou samy masírovat své panenky a začnou chtít pracovat na vás.
Shiatsu je účinné při léčbě nočního pomočování, zácpy, chronických bolestí hlavy, hyperaktivity, také pomáhá dětem s astmatem. Výborná podpůrná terapie u dětí, se kterými rodiče cvičí Vojtovu metodu, teda u dětí postižených dětskou mozkovou obrnou, asfyktickým syndromem, po úrazech, ochrnutích, epilepsii. Velmi dobře ji snášejí a rychleji prospívají nedonošené děti. Masírovat je možno již od čtrnáctého dne života novorozence. Kromě shiatsu lze použít také reiki. Masáž trvá přibližně 20 až 60 minut a je přizpůsobena věku a individuálním potřebám dítěte.

Více najdete na www.vidurkova.cz

Setkání dvojčat a vícerčat v rekreačním areálu Podhůra

Klub dvojčat a vícerčat v Pardubicích pořádá setkání 5. září od 14. hodin. V pozvánce najdete bližší informace k zajímavému programu a na stránkách www.podhura.cz se dozvíte vše o lanovém centru, rozhledně a dalších možnostech rekreačního vyžití.

Setkávání rodičů a dětí v Praze

Každý druhý čtvrtek v měsíci od 14 do 15 hodin, v RC Andílek, kousek od metra Anděl, bude probíhat setkávání rodičů předčasně narozených dětí i s miminkami. Začínáme 9.9.2010. Pokud byste předběžně měli o návštěvy mateřského centra zájem, napište prosím mamince Romaně Ľuptáčikové, která setkávání zorganizovala a bude jej pořádat. Kolektiv mateřského centra vyšel rodičům a Nedoklubku vstřic a poskytl své prostory a hernu. Prozatím bude setkávání probíhat neformálně, podle vašeho zájmu a požadavků budeme průběžně domlouvat přednášky a další aktivity. Těšíme se na vám a v příloze najdete letáček zde

Příběh Matěje, narozeného ve 27. týdnu těhotenství

Je to již dva roky, co jsem si zažila svoje zatím nejhorší životní období. Ještě nikdy jsem nenašla odvahu o tom napsat. Stala jsem se maminkou nedonošeňátka.
Nejprve něco málo o mně. Můj příběh je trošku jiný, než u ostatních maminek a sice proto, že jsem moc  dobře věděla, co se děje, co se stalo a co se stát může. Jsem dětská sestřička a s nedonošenými miminky jsem se setkávala poměrně často. Znala jsem dost přesně  komplikace i následky takového předčasného narození.
A teď již k mému příběhu:
Moje těhotenství  bylo chtěné a moc jsem se na něj těšila. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, byla jsem štěstím bez sebe. Měla jsem za sebou již jeden nezdar, proto jsem byla moc ráda, že jsem podruhé  otěhotněla  skoro hned . Miminko ve mně krásně prospívalo. Jen nám vyšly špatně testy v 16.týdnu, po kterých jsme absolvovali amniocentézu. Vše dopadlo dobře a my už jsme věděli, že čekáme chlapečka. Těhotenské nevolnosti konečně  skončily a já jsem si mohla začít užívat svého bříška. Termín porodu byl stanoven na začátek července.
Začátkem dubna jsem měla dobrou náladu, začalo jaro a já konečně mohla ven užívat si sluníčka. Moc jsem se těšila, až si obléknu nové těhulkovské šatičky a všichni kolem konečně budou vědět, že čekám miminko!
V té době jsem byla objednaná na prohlídku ke své gynekoložce. Na prohlídku jsem se těšila, chtěla jsem vidět malého na ultrazvuku. Paní doktorka mi miminko vždy krátce ukázala (při minulé návštěvě si cumlal paleček). Měla jsem v plánu po prohlídce jít ještě nakupovat věcičky pro malého. Byla jsem již na konci 26.týdnu a to už se nakupovat může, to už se přeci nemůže nic stát.
Na konci prohlídky nás paní doktorka pochválila a já měla radost, že je vše v pořádku. Jen pro jistotu jsem jí oznámila, že mám občas špatný pocit v podbříšku.  Ale teď, že jsem v pohodě a nic mě nebolí. Nakonec jsme se rozhodli, že pro můj lepší pocit mi radšii zkusí natočit CTG. Po chvilce natáčení miminka, mě doktorka hodně vystrašila. Řekla mi,, že mám kontrakce po 5 minutách a že musím okamžitě do nemocnice. Já jsem nic necítila, a o to větší to byl šok. Zavolala jsem manželovi a jeli jsme do nemocnice. Zde to trochu zkrátím. V nemocnici  kontrakce zastavili, pro jistotu dali léky na dozrání plic miminka a nechali si mě tam. S tím, že to není zase tak hrozné a že mám je trochu zkrácený čípek. Byla jsem ráda, že to tak dopadlo. To jsem ještě netušila, že to byla předzvěst něčeho mnohem horšího.
V nemocnici jsem ležela asi týden, dostávala jsem léky proti kontrakcím a jinak se se mnou nic nedělo. Kupodivu mi ani hospitalizace nevadila, byla jsem unavená a skoro celý den jsem prospala, také pohyby jsem moc necítila. Vše jsem říkala lékaři a bylo mi řečeno, že to je po lécích co beru, a že je vše pořádku. Také jsem neměla chuť jíst, za dobu hospitalizace jsem shodila 2kg.Nikomu nic nebylo nápadné.
Až přišel ten osudný večer. Dodneška si to živě pamatuji, i když tváře okolo mě mám rozmazané, jak mi bylo špatně. Večer jsem telefonovala se svou kolegyní. Mluvily jsme spolu celkem dlouho a při tom volání, mě zničeho nic začalo bolet podžebří. Bolest se stupňovala velice rychle. A přes počáteční váhání, jsem vyrazila za sestřičkou. Sestřička mi natáčela CTG a zavolala doktora. To už jsem  nebyla schopna ležet a bolestí jsem brečela. Doktor přišel a ode dveří zhodnotil CTG s tím, že kontrakce žádné nemám a že to je nejspíš kolika. Na mé upozornění, že jsem  celý den nic nejedla, a že nevím  z čeho by ta kolika byla, nebral zřetel. Dal mi Anacid a nechal píchnout Algifen, který jsem kvůli miminku odmítala, ale po hodině ukrutných bolestí, mě sestřička přemluvila, s tím, že to miminku v žádném  případě neublíží. Pak se přidala ukrutná bolest hlavy, což jsem si vysvětlila tím Algifenem. Sestřička mi pro jistotu změřila tlak. Měla jsem ho 100/60, což u mě, je celkem divné. Na nízký tlak nikdy netrpím a v těhotenství jsem ho měla pořád hraniční.  Doktora jsem již ten večer neviděla, sestřičku jednou, když mi v noci nesla léky. Skoro celou noc jsem nespala, až k ránu jsem usnula vyčerpáním.  Ráno, světe div se, bolesti zmizeli a já jsem byla jen hrozně moc unavená. Na vizitu přišel jiný pan doktor ten i přes mé ujištění, že už mi je lépe, nechal udělat krevní testy. Chvilku po odběrech se na mém pokoji seběhlo několik doktorů. Hodně mě vystrašili tím, že krevní výsledky jsou moc špatné, a že to vypadá na hellp syndrom, že naberou ještě jednou krev a pak se uvidí. To už jsem věděla, že je zle. Za chvilku se na pokoj vřítily sestřičky, daly mi infuzi  a léky na dozrání plic miminka. Volala jsem manželovi, aby rychle přijel, že to se mnou nevypadá dobře. Manžel byl u mě během chvilky. Zvedl se mi i tlak, měla jsem 200/110, byla jsem fakt už ze všeho vyčerpaná a jen jsem  pořád opakovala, že nechci rodit, že už je mi dobře a že se to určitě spraví. Bohužel druhý krevní odběr dopadl ještě hůř, tak se kolem mě zase seběhlo plno doktorů a strašně rychle mě odváželi na porodní sál. Celou dobu mě ujišťovali, že se ještě nic neděje, že mají porodní sál jako JIP a že tam budu více na očích. Napojili mě na CTG (až z propouštěcí zprávy jsem se dozvěděla, že miminko mělo již špatný záznam a že už mělo velké problémy).
Pak vše proběhlo ráz na ráz. Musela jsem podepsat souhlas s císařským řezem a už jsem jela na sál. Teprve za dlouhou dobu jsem se dozvěděla, že manželovi se nikdo neobtěžoval něco podrobněji vysvětlit. Jen mu řekli, že mám hellp syndrom a že udělají sekci. Chudák nevěděl, co je to Hellp syndrom, ani co je to sekce. V tom šoku a rychlosti událostí nevěděl, co se děje a kam se obrátit. Naštěstí měl kontakt na moji kamarádku - také zdravotníka, která hned přijela a vše mu vysvětlila... Děkuji  Jani. Dál si už jen pamatuji, jak mě rouškují na sále a já si celou dobu říkám že to je snad jen sen. Že to nemůže být pravda.
Probudila jsem se a došlo mi, co se stalo.. Brečela jsem a nešlo to zastavit. Když mě vezli ze sálu, čekal tam manžel. Ptala jsem se ho, jestli viděl malého, říkal že ne. Že ho tam nepustili. Ale že se narodil 27+6 týden, má 1124g a 35cm.
Převezli mě na pooperační pokoj. Ležela jsem tam, břicho mě hrozně bolelo. A mně se zdálo vše tak nespravedlivé. Proč já? Co jsem to proboha svému dítěti udělala? Proč musí kvůli mně trpět? Co jsem to za mámu, když ani nedokážu donosit své dítě? Co bude se mnou?  Ustojí to manžel? Co když bude dítě postižené?  Chtěla jsem zpátky své bříško. Dokonce mě napadla i myšlenka jestli by nebylo lepší, kdyby dítě zemřelo, byla bych znovu těhotná a tentokrát bych děťátko porodila,  měla na sobě hned po porodu a všechno by bylo v pořádku. Pořád jsem si opakovala, že už mám dítě, že jsem máma – rozum to věděl, ale má mysl to nebrala. V mé hlavě byla jen neskutečná vina a zoufalství, možná trochu vztek.
Hlavně jsem si říkala, že já jsem vedlejší, já bolest překousnu, ale co mé dítě, které za nic nemůže a neustále do něj někdo píchá, je samo ve skleněné bedně a neví, co se s ním děje. Myslela jsem, že se z toho zblázním.  Byla jsem fakt zoufalá! Dokonce jsem na nějakou chvíli nesnášela mé těhotné kamarádky a záměrně jsem se jim vyhýbala. Když jsem slyšela o někom, kdo porodil zdravé dítě, tak jsem se rozplakala (to mi zůstalo ještě asi rok po porodu).
K mému stavu mi značně dopomohly i poměry na zdejším pooperačním pokoji. Nesměly tam návštěvy. Druhý den, když jsem s pláčem prosila sestřičku, aby za mnou mohl přijít manžel  ,alespoň mi podat ruku, nedovolila to, měla to zakázané. Dokonce nepovolili ani mobilní telefon. Manžel mohl jen kouknout ode dveří a řvát na mě přes celý pokoj, jak to vypadá s naším dítětem. Druhý den mi po sestřičce poslal fotky našeho miminka (byl tak krásný, ale pořád mě přišlo, že mi ukazují  cizí děťátko). Takhle jsem tam musela ležet 4 dny, bez kontaktu s okolím, bez slova útěchy. Bez manžela a bez dítěte. Každé tři hodiny se tam zjevila dětská sestřička s miminky, které nosila maminkám po císařském řezu k nakojení. Jen jsem je mohla sledovat a vyčítat si, jak jsem hrozná, že jsem své dítě takhle potrestala.
Druhý den mě přišel informovat dětský lékař o stavu Matěje (pro toto jméno jsme se s manželem rozhodli definitivně až za zběsilého úprku na porodní sál) Doktor říkal, že malý se má celkem dobře, a že už mu dávají do sondičky trochu mlíčka a abych zkusila odstříkávat. Myslím, že až třetí den, jsem odchytla sestřičku, která vedle na posteli přikládala mamince po císaři miminko a prosila ji, jestli by mi nevysvětlila jak a do čeho se mám pokoušet odstříkávat. Kojit jsem rozhodně chtěla. V rychlosti mi něco řekla a dala stříkačky. Byla jsem na tom zdravotně ještě špatně, hlavně jsem byla hrozně vyčerpaná a každý pohyb mě stál mnoho úsilí, ale přesto jsem se každé 3hodiny pokoušela něco odstříkat. Ale vůbec to nešlo.
Čtvrtý den jsem už neměla sílu, dělat, jak jsem statečná. Můj zdravotní stav se zlepšoval, ale celý den jsem brečela, až se jedna ošetřovatelka smilovala a po různých peripetiích mě dovezla k mému synovi. I když jsem to oddělení znala, překvapil mě ten všudypřítomný hluk a ostré světlo zářivek. Jako maminka, jsem to vnímala úplně jinak, než jako sestřička. Štvalo mě, že tam pořád pípají různé přístroje a ruší moje dítě. Vždyť jdou přeci ztlumit. Pak jsem si zvykla. Tak dlouho jsem na tento okamžik čekala a teď jsem necítila nic. Koukala jsem na ten inkubátor, v inkubátoru ležel malý uzlíček a já necítila vůbec nic. Ani náznak mateřství, lásky, smutek, prostě nic. Sestřičce jsem jen řekla, že je hrozně maličký, že na fotkách vypadal větší a že je žlutý. To bylo vše, pak jsem hned musela zpátky na oddělení. Druhý den mě již přeložili na standartní pokoj a já jsem se konečně mohla setkat s  manželem. Dovezl mě k malému a tak hezky o něm vyprávěl, že jsem se pomalu začala zamilovávat do svého dítěte.  Další dny jsem ho milovala tak, jak se má. A s tím přišel i strach o jeho zdraví. Byli jsme teprve na začátku naší dlouhé cesty. A jak nám hned na začátku říkala jedna hodná sestřička, „bude to jako na houpačce, jednou bude dobře, pak zase na chvilku špatně“ a měla pravdu.
Poté, co jsem byla na standartním pokoji a mohla konečně zavolat rodičům, hodně jsem plakala. Gratulovali mi, ale já v tu chvíli žádné gratulace přijímat nechtěla. Neměla jsem pocit, že si něco zasloužím. Vlastně jsem se cítila jako méněcenná matka, máma, která selhala v tom hlavním.
Matěj si dýchal sám, jen potřeboval pomoci, takže byl na CPAP, ale neodešla mu smolka, začal nám dělat starosti. Lékaři se rozhodli provést vyšetření střev pod RTG s kontrastní  látkou. Měla jsem o něj šílený strach, ale Matěj to zvládl. Střeva byla v pořádku a Matýsek se po té kontrastní  látce pěkně vyprázdnil. To bylo radosti!!!!!!!!! Já jsem si oddychla, ale bohužel jen na chvilku.
Mezitím pořád pokračoval můj boj s odříkáváním mateřského mléka. Postupně jsem se dozvěděla, jak nato a jedna hodná duše mi sdělila, že mohu využít odstříkávací místnost, kterou mají k dispozici i s odsávačkami. Měla mi to tam ukázat sestřička z vedlejšího oddělení. Byla na mě moc nepříjemná, asi jsem jí nějak narušila plány. Zase jsem se cítila o něco hůř, a s mlíčkem to bylo chabé. Dostala  jsem ze sebe sotva pár mililitrů. Odstříkavací místnost se stala mým druhým domovem :-). Seznámila jsem se tam s ostatními maminkami a byla jsem vděčná za popovídání si o tom našem trápeníčku. Sdělování si hmotnostních přírůstků našich miminek a hecování do větší produkce mlíčka, moc mi pomohly.  Postupně jsem se rozkojila.
Sedmý den byl Matýsek natolik šikovný, že si dýchal úplně sám (bez CPAP), a potřeboval jen minimum kyslíčku.
Osmý  den Matýskova života jsem mohla porvé klokánkovat. Byla jsem za to moc vděčná jedné blonďaté sestřičce, která mi ho dala pochovat večer, i když na tomto oddělení to není zvykem. Byl tak moc křehoučký, strašně jsem se bála, že mu ublížím. Ale byl můj!!!!!!  Bohužel jsem se radovala jen krátce, protože hned na to Matýsek prodělal první sepsi (infekci). Vypadal moc špatně. A museli ho vrátit zpět na CPAP. Také hodně zhubnul, vážil již jen 946g.
V té době mě již konečně propustili z nemocnice a já plně zjistila, jak jsem na tom po zdravotní stránce špatně. Byla jsem hrozně slabá, jen cesta k autu byla očistec. Ale mé dítě mě přece potřebovalo, na mně v tu dobu nezáleželo. Dokonce jsem potají ještě v nemocnici vysadila všechny léky (hrozně moc mi vystrašila Matýskova sepse a hledala jsem příčinu ve sobě, nějak jsem si vydedukovala, že to může být léky v mém mlíčku – ach ty mateřské hormony). Ptala jsem se jestli po propuštění můžu být na pokoji maminek s Matýskem, ale po té, co mě bylo sděleno, že by pro mě platili stejné návštěvní hodiny jako pro maminky z venku a že mají k dispozici jen jeden pokoj s 5 lůžky, tak jsem zvolila radši domov (naštěstí bydlíme kousek od nemocnice). Ještě jeden poznatek -docela mě v té době mrzelo, že na našem oddělení není zvykem dávat maminkám k inkubátoru židle. I když jsem na tom byla již lépe, tak stejně, stát 3 i více hodin na jednom místě není moc příjemné a je to docela očistec.
Celou dobu, co byl Matýsek v nemocnici, jsem měla pocit, že si nezasloužím odpočívat, radovat se, či nějak být spokojená, když mé dítě trpí. Taky mě pronásledovaly myšlenky, že jestli vynechám někdy návštěvu, tak budu zase potrestaná a Matýskovi se něco stane. Jezdila jsem poctivě na každou návštěvu (2krát denně, a to ještě hodinu před tím, abych stihla odstříkat). Jaké to je přijít domů bez miminka a bříška, vám nemusím vyprávět. Hrůza! Na našem oddělení mají návštěvy dopoledne a odpoledne. Nejdřív se mi to nelíbilo, ale pak jsem za to byla vděčná, mohla jsem se alespoň s klidným svědomím jít v poledne domu najíst a trochu vyspat. Zdravotně jsem na tom ještě pořád nebyla nejlépe. Celý můj život se smrsknul jen na cesty do nemocnice, odstříkávání  a spánek.
Teď zpátky k Matýskovi , který zrovna prodělával sepsi. Manžel ten den musel služebně odjet a vrátil se až večer. Chtěli jsme Matýska vidět spolu a věděla jsem, že jsou návštěvy ještě kolem osmé. Na oddělení nás pustili i pan doktor k nám byl hodný, ale za našimi zády si dvě sestřičky vyměňovaly názory, jak to, že tam jsme, že tyto návštěvy neplatí pro nás a byly nepříjemné. My jsme tam umírali strachy o naše dítě, které zrovna bojovalo s infekcí. Hned jak jsme vyšli z oddělení, tak jsem hodně dlouho plakala. Hrozně mě to mrzelo. Vždyť já jsem chtěla jen vidět své dítě!!!!!!!!!!!!!!!
Matěj svůj první velký boj vyhrál a bylo mu zase lépe. CPAP mu zase sundali a bojovali jsme dál s pozvolným přibíráním, netrávením mlíčka, blinkáním atd. Po 6. týdnech na JIRP jsme už měli skoro 1400g a měli nás překládat. Za tu dobu jsem už znala lékaře i sestřičky, kteří byli moc hodní a dokázali nás povzbudit. Věděla jsem, která sestřička  je nejspíš nová, která s dětmi nezachází moc dobře, měli jsme své oblíbené a s ostatními maminkami jsme si sdělovali zážitky a pochopení. Jako zdravotník jsem mohla zhodnotit jejich kvality, ale nic jsem s tím dělat nemohla.
Konečně přišel den D a Matýsek se měl stěhovat na oddělení  JIP. Hurá!!!!!!!
Bohužel, jak už to u nedonošeňátek bývá, radost byla předčasná. Jednoho rána se mi Matýsek zdál nějaký unavený. Na JIRP zrovna neměli čas. Stála jsem tam na chodbě a probíhající doktor na mě zahartusil, že Matěj přestal dýchat a že má nejspíš sepsi, ať příjdu déle.
Tak se změnilo moje nadšení a spokojenost, že už bude vše dobré v čiré zoufalství. Chodila jsem okolo nemocnice a čekala až mě pustí k mému dítěti a nevěděla, jestli přežije, nebo jak mu je. Manžel byl mimo město, tak jsem tam chodila sama a jen plakala. Ten den Matýsek vypadal doopravdy špatně, ale naštěstí mu rychle zabrala ATB. Takže si vybojoval i tuhle bitvu.
Tři dny na to, ho již překládali na JIP.  To bylo klidnější oddělení, už tam nehoukalo tolik přístrojů. Hned první den po přeložení, mi sestřička udělala velkou radost, když Matýska poprvé oblékla. Dokonce už nebyl v inkubátoru, ale ve vyhřívaném lůžku.  Matýsek měl přes 6. týdnů a vážil 1450g. V ten den jsem si i poprvé zkoušela Matýska nakojit, vypil celé 4ml. Hurá! Na tomto oddělení byl necelé 2 týdny, než mi ho konečně dali na pokoj. Musel dobrat ATB a kvůli anémii dostal ještě transfuzi.
Konečně jsem se dočkala, Matýsek dosáhl váhy 1680g a mohl se mnou na pokoj. První noc jsem ani nespala, jak jsem se o něho bála, neustále jsem ho sledovala a slyšela každý jeho pohyb. Pořád jsem zkoušela kojit a dokrmovat sondičkou, nebo alternativně. Matýsek byl ale nežravec. Měl pít 50ml a vypil 10ml a spokojeně si usnul a více ho nezajímalo. Když jsme takhle válčili 3týden a vůbec se to nelepšilo, tak už jsem z toho byla hodně smutná a prosila sestřičky o lahvičku, že ho budu krmit s lahvičky a kojit přestanu. Izolace na pokoji s miminkem také udělala své. Manžel měl v té době hodně práce a mohl za námi jen na chvilku a nikdo jiný na návštěvy chodit nesměl. No, lahvičku mi nedali a jsem za to ráda. Nakonec se mi podařilo mlíčko do Matýska nějak dostat, tak, že byl již 3dny bez sondičky do žaludku, tak jsme se  dočkali a bylo nám sděleno, že už konečně po více jak 10. týdnech a s váhou 2120g půjdeme domů!!!!!!!!!!!!!!!! Konečně.
Doma to také nebyla procházka růžovým sadem. Matýsek ještě tak měsíc po příchodu z nemocnice pořád zlobil s jídlem, takže jsme kojili a dokrmovali alternativně odstříkaným mlíčkem. Byl to docela očistec - odstříkávat, sterilizovat, krmit a pořád dokola. Každé tři hodiny. Vše se zlomilo při dosažení váhy 3kil. To jsem si už řekla, že ho již nebudu dokrmovat a budu jen kojit a sledovat váhové přírůstky jednou za den. A světe div se, od té doby jsme kojili a vše bylo v pohodě.
Váhu jsem radši rychle vrátila. Plně jsem kojila 8 měsíců a s  příkrmy do 14 měsíců, než si Matěj sám určil, že mlíčko ode mě už nechce.
Jak to bylo dál: Matýsek  rostl a vše uměl přiměřeně ke svému korigovanému věku, do 14 měsíců nebyl vůbec nemocný a po té občas nemocný je, ale vše se dá zvládnout. Chodit začal v 15 měsících. Prohlídky u očního, psychologa a ve vývojovém centru dopadli dobře a jsme vyřazení ze sledování. Dále jsme byli sledováni na rehabilitaci, kde nás rehabilitační učila správně Matýska podporovat v jeho vývoji (vojtovku jsme necvičili). Matěj je zdravý a veselý kluk.  Dnes už jsou mu přes dva roky a prožíváme období vzdoru, jako každé jiné batolátko. Mluvit se mu ještě moc nechce, má svou řeč, kterou vždy pobaví své okolí. Ale na to má ještě dost času.
Ve svém příběhu, jsem popsala spíše své emoce, které jsem si prožívala a vlastně je nikdy nikomu nesdělila. Nějak jsem se musela ve zkratce vypsat.

Rozhovor rodičů Ellinky o předčasném porodu a jeho vnímání rodiči

Příběh Ellinky jste již na stránkách Nedoklubka či facebooku četli, přinášíme vám jej ještě jednou: formou rozhovoru z časopisu pro sluchově postižené - Gong. Příběh poskládaný ze zajímavých otázek a upřímných odpovědí Pavli a Tomáše získává ještě hlubší a více vypovídající rozměr...

Toto je příběh manželů Bognerových z Prahy a jejich dcery Elly. Nedoslýchavá Pavla a neslyšící Tomáš se vzali dne 22. října 2004 na Staroměstském náměstí. Ke štěstí jim chybělo už jen děťátko. Štěstí se na ně usmálo a Pavla otěhotněla. Na dítě se velmi těšili. Ella se však narodila o pár měsíců dřív. Rodiče i Ella si prožili svoje. Navštívila jsem je, abych si s nimi o tomto těžkém období popovídala, protože byli ochotni o něm otevřeně mluvit. Při pohledu na jejich krásnou dcerku Ellu s veselýma očima by člověk neřekl, co všechno musela prožít a jak musela být statečná…celý příběh
PS. (A dnešní čerstvou novinkou je, že Ellinka začala sama chodit :-) ... gratulujeme !)

Šátkování nejen pro nedonošená miminka

 zve na kurz :

  
 

Tři podoby šátkování

V sobotu 7. srpna 15 – 17:30 hod.

v prostorách MC Radost, Lípová 2, Vyškov

Program:

Kojen  kojenec = nošenec - povídání o přínosech šátkování s Mgr. Danou Tvrďochovou

Praktický kurz vázání šátku s Danielou Pevnou

Břišní tanec s miminky v šátku s  Ivetou Varhaníkovou

Určeno pro :

maminky, které s nošením začínají a chtějí se dozvědět víc
maminky nedonošených miminek

budoucí maminky, které chtějí své děti nosit v šátku

S sebou šátek na nošení dětí, své miminko nebo panenku.

(Možnost zapůjčení šátku, nutno uvést při přihlášení)

Cena 100 Kč

Hlaste se prosím na tel. 774 218 359,

e-mail: dana.tvrdochova@seznam.cz

Počet míst je omezen.

Akce Řetěz, pořádaná Laktační ligou

Velmi rádi bychom Vás pozvali na akci, kterou již poněkolikáté vyhlašuje Laktační liga .

Ve dnech od 13.9.-19.9.2010 proběhne ve všech koutek české republiky řetězová akce ke Světovému i Českému týdnu kojení.

V Praze se sejdeme 16.9. od 13 hod. ve studiu Wella, Salvátorská 8, Praha 1. Pro odbornou veřejnost je od devíti hodin připravena konference na téma Kojení nedonošených dětí, skladování mateřského mléka ...
 
Na co se můžete těšit?

• Tisková a odborná konference
• Ukázky cvičení a tanců.
• Módní přehlídka - Za maminku krásnější Agentura Prague Models Agency.
• Výstava obrázků na téma Kojení a rodina očima dětí
• Tombola s řadou skvělých cen
• Současné vlasové trendy - Studio Wella.
• Malý veletrh firem a jejich výrobků „Vše pro matku a dítě“.


Pokud byste se chtěli připojit a pomoci tak vytvořit velký symbol „mother-baby friendly“ vstřícnosti, potvrďte svou účast a zorganizujte ve svém regionu nějakou zajímavou akci..

Registrace je možná na  lenka.klimentova@ftn.cz

Registrační list:
Jméno organizátora:
Název akce:
Místo konání:


Za Laktační ligu
MUDr.A.Mydlilová
Fakultní Thomayerova nemonice
Vídeňská 800
140 59 Praha 4