Otěhotněla jsem zcela bez problémů v dubnu 2009. Na těhotenství jsem se připravovala podle zažitých doporučení také tím, že jsem brala 2 měsíce předtím kyselinu listovou jako prevenci rozštěpových vad. Doma jsme už měli skoro pětiletého zdravého kluka, genetická zátěž byla pouze jako Downův syndrom ze strany manžela u vzdálenějších příbuzných. ...
… Vyšetření na ultrazvuku a na magnetické rezonanci ve 20.týdnu těhotenství potvrdily, že se jedná o kompletní jednostranný rozštěp vpravo, na patro měl rozštěp pokračovat pouze úzkou štěrbinou. Hned z kliniky v Hradci jsme jeli ještě na odběr plodové vody zpět na genetiku do Pardubic. Musím ocenit absolutně perfektní, profesionální a lidský přístup prof. Eliáše i všech pracovníků genetiky v Pardubicích. 14 dní čekání na výsledek plodové vody – byly vyloučeny další, tímto způsobem zjistitelné vady, takže jsme se rozhodli, že si miminko necháme, že to bude sice náročnější, ale že to zvládneme. Už při těchto vyšetřeních bylo na ultrazvuku zřejmé, že je miminko menší asi tak o týden, ale lékař, který mi prováděl ultrazvuk mě uklidňoval, že prý je to ještě vcelku v normě. …
… Bohužel vůbec nic v pořádku nebylo. U gynekologa mi byl naměřen tlak 160/100, bílkovina v moči. Po tomto mi doktor udělal ultrazvuk. 10 dní po tom, co podle něj bylo všechno na poslední kontrole v poradně v pořádku, najednou (!!!???) zjistil, že mám málo plodové vody a že je miminko o 3 týdny menší (to jsem nemohla pochopit, jak to, že tak najednou bylo o tolik menší, když týden a týdny předtím bylo vše v pořádku). Bylo mi jasné, že skončím v nemocnici, ale doufala jsem, že se dá ještě něco dělat. Gynekolog vzal poprvé za celou dobu do ruky krejčovský metr, aby se ujistil, že je miminko opravdu moc malé. Začal být najednou hrozně starostlivý s tím, že vidí, že mi není dobře a že zavolá do fakultní nemocnice známému, aby mě hned přijali. Tak jsem vyrazila do nemocnice v Hradci Králové…
… Na příjmu byla starší zkušená doktorka – přečetla si doporučení, změřila miminko krejčovským metrem (nikoli ultrazvukem) a oznámila mi, že je miminko opravdu strašně malé – doufala jsem, že miminko bude mít aspoň kilo, ale váhu odhadla rozhodně pod 1000 gramů. Oznámila mi stroze, že mám počítat s tím, že těhotenství bude ukončeno ještě ten nebo den příští císařským řezem, vzhledem k tomu, že trpím preeklampsií, miminko v děloze už delší dobu strádá a bylo by to špatné pro nás oba. Prognózu o přežití miminka mi samozřejmě nechtěla sdělit. Odebrali mi moč na bílkovinu, na kterou už nestačila stupnice. Dostala jsem Dopegyt, na snížení tlaku, píchli injekci na podporu dozrávání plic miminka, zakázali jídlo a pití, kvůli plánované narkóze a pokoušeli se natočit monitor miminka, což moc nešlo vzhledem k jeho velikosti. ...
… V poledne mě přijali na gynekologii-porodnici – zavolala jsem manželovi, že je to moc špatné a že miminko pravděpodobně nepřežije – pocit, který jsem v tu chvíli měla, nebyl ani tak zoufalství, jako spíše rezignace, že to je prostě konec. Pořád jsem si říkala, že mám doma ještě další děti a ty mě potřebují, tak že to musím zvládnout. Absolvovala jsem podrobný ultrazvuk – odhad váhy miminka ve 29.týdnu zněl: 800 gramů …
… Vše jsem přijala ve stavu rezignace a rozloučila jsem se s miminkem. Když mě vezli na sál, snažila jsem se uklidnit, ale bulela jsem a bulím i teď, když tohle píšu a vzpomínám na tu hrůzu, co jsem zažila…
… Mrňous se „narodil“ císařským řezem ve 20:38, ve 29.týdnu těhotenství s váhou pouhých 800 gramů, délka 36 cm. Po resuscitaci na porodním sále byl převezen na JIP, kde byl 2 dny na řízené ventilaci i s ohledem na skutečnost, že rozštěpová vada pusinky vpočátku vylučovala jinou formu dechové podpory. Den po porodu, mě manžel odvezl na JIP – nejdřív mi to nechtěl dovolit, ale já jsem trvala na tom, že se chci s naším chlapečkem rozloučit a aspoň jednou ho vidět, protože ranní informace o jeho stavu nezněly příznivě. Na JIP pustili pouze mě, manžel tam nesměl, protože začala zrovna epidemie prasečí chřipky a byly omezeny návštěvy. Lékařka, která měla službu, mě k mému překvapení ujistila, že chlapeček na tom vůbec není tak špatně, že je stabilizovaný a že musí být na ventilátoru jen s ohledem to, že má rozštěp. Vraceli jsme se s malinkou nadějí v duši, že náš chlapeček to vybojuje, ale i s velkými pochybnostmi, jak jsme schopni zvládnout všechny zdravotní komplikace, které vyplývají z nedonošenosti, plus navíc s rozštěpovou vadou - v tuto chvíli se nám zdála rozštěpová vada jako prkotina a tvrdím i dnes, že ve srovnání s problémy, které má nebo může mít těžce nedonošené miminko je to prkotina, se kterou se dá žít.
