Rozhodli jsme se, že si na léto naplánujeme velkou dovolenou, o které jsme dlouho snili, já se podívám po možnostech dalšího studia, no a když by miminko opravdu nemělo nikdy přijít, tak si ten život uděláme úžasný tak, jako by byl s ním, jen se budeme starat navzájem o sebe, budeme se navzájem rozmazlovat a hýčkat, prostě užijeme si ten život naplno, jak to jen nejvíc půjde. O adopci jsme prozatím nepřemýšleli.
A světe, div se, další měsíc jsem otěhotněla, a výsledky zmíněných vyšetření, které časem dorazily, byly také v pořádku.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že psychika hraje opravdu velmi důležitou úlohu, ale věřím tomu, že každá budoucí maminka, která na své miminko musí určitou dobu čekat, nenávidí tuto pravdu tak, jako jsem ji nenáviděla já, a potvrdí její správnost až v momentě, kdy otěhotní.
A tak jsem po roce a půl držela v ruce těhotenskou průkazku a cítila jsem se krásně – jako budoucí maminka.
Těhotenství jsem si užívala od první chvíle. Nedá se ani popsat ten pocit, kdy vyjdete z ordinace a už víte, že vám v těle vzniká nový život. Bylo to tak neuvěřitelné a krásné, že snad každá pacientka v čekárně musela poznat, že jsem těhulka.
Když jsme miminko plánovali, vzpomínám si, jak jsem si několikrát přehrávala ten moment, až svému muži řeknu, že bude taťka. Jak udělám výbornou večeři, upeču nějakou dobrotu a pak mu to ruku v ruce oznámím. Ale víte, jak to je, člověk míní a cosi mění.
Manžel věděl hned od počátku, že je možné, že se nám to konečně podařilo, a tak jen očekával, zda se to potvrdí. Takže žádné překvapení by se stejně neodehrávalo. Ale i tak jsem se moc těšila, jak ho obejmu a jak si mlčky předáme všechny své pocity. To se nám ale také nepodařilo, protože manžel byl zrovna pracovně mimo domov, a tak jsme si novinu o našem mrňousovi psali přes mobilní telefon. Jak romantické, že?
A aniž bych tehdy cokoli tušila, manželova vojenská cvičení, tedy pracovní povinnosti mimo domov, nás od té doby provázela ve všech rozhodujících momentech.
II.
Těhotenství je opravdu mimořádné období. Cítila jsem takovou psychickou sílu jako nikdy předtím. Přesto jsem se však v koutku duše neustále bála. Nejprve jsem se zatajeným dechem očekávala, zda se na ultrazvuku ukáže srdeční činnost miminka. Když jsem poprvé viděla tlukoucí srdíčko, byla jsem dojatá. Pak jsem se moc obávala prvních třech měsíců, aby se nepřihodilo něco zlého a o miminko jsme nepřišli. Proto jsem také v této době schovala všechny časopisy a knížky, které se týkaly těhotenství, abych se zbytečně neplašila. Sílu mi vždy dodal ultrazvuk, na kterém bylo vidět, jak miminko týden od týdne roste a mění se před očima. A já jsem díky tomu čím dál tím víc cítila, že se vše podaří a bude ze mě máma.
Pak přišel 16. týden a s ním odběr krve na zjištění vývojových vad. Z toho jsem měla snad největší obavy, ale doufala jsem, že když už jsme ustáli první tři měsíce, tak se to tady přece nepokazí. A taky že ne, výsledky byly v pořádku, a v ten moment padlo i definitivní rozhodnutí o jménech. Chlapeček se bude jmenovat Šimon a holčička Kateřina. A protože jsme byli rodiče netrpěliví, tak jsme si pohlaví nechali říct, respektive já jsem si ho nechala říct, protože manžel opět „vojákoval“ mimo domov. A tak sdělení, že prvorozené miminko bude kluk, jsem předávala jak jinak než přes mobilní telefon. I tak jsem ale cítila, že je manžel nejpyšnější na světě, protože si chlapečka moc přál.
