Byl jsem do dlaně I.

Dostali jsme milou příležitost uveřejnit na našich stránkách knížku od maminky Pavly s názvem Byl jsem do dlaně.Tuto knížku si můžete krom našeho blogu také v tištěné podobě půjčit ve FN v Praze u Apolináře /ARO/ a brzy, po 15 květnu, bude k dispozici na JIP ve FN Brno- Obilný trh.
Budem ji uveřejňovat po částech, a zde je první díl:


Tuto knížku věnuji svému synu Šimonovi za to, že dokázal vyhrát nad nejtěžším soupeřem, a tím z nás učinil nejšťastnější rodiče na světě…


Nechť je náš příběh podporou pro všechny ty, kteří prožívají stejné okamžiky, jako jsme prožívali my, i pro všechny ty, které podobný osud teprve čeká.
Nechť je náš příběh poděkováním všem lékařům a sestrám, kteří se o nás po celou dobu svědomitě starali.
Nechť je náš příběh obyčejným čtením o neobyčejném počátku života a nechť osloví i ty, kteří netuší, jak může být příchod na svět dramatický a jaké zázraky dnes dokáží „obyčejní“ lidé.

Kapitola I.

„Je to tak, jsi opravdu těhotná,“ ozvalo se z úst lékařky a mně se v tu chvíli rozzářil celý svět.
Na miminko jsme s manželem čekali rok a půl. Žádná dlouhá doba, zdálo by se, pro mě to však byly nekonečné měsíce.
Na začátku jsme vůbec nepředpokládali, že bychom mohli mít s početím nějaké problémy. Věděli jsme, že to určitě nebude hned, ale tak do roka by se to podařit mohlo. Jenže příroda si s námi trochu pohrála. Po půl roce snažení mi má gynekoložka zjistila odběrem krve hodnoty určitých hormonů, abychom vyloučili první z možných důvodů našeho nezdaru. Ukázalo se, že hormon štítné žlázy není v pořádku, a proto jsem byla poslána k odborníkovi, aby se zjistilo, kde je příčina.
Jednalo se o dysfunkci štítné žlázy, a tak se zahájilo její léčení. Myslela jsem si, že dostanu nějaké tablety, vše se upraví a máme vyhráno. Ale jak to tak v životě bývá, tak jednoduché to nebylo. Nejprve bylo nutné dát štítné žláze čas na to, aby se projevila a sama ukázala, kde je její slabá stránka. Pro mě to znamenalo nejméně půl roku neotěhotnět, protože současné hladiny hormonů by mohly vést k potratu. To jsem samozřejmě nechtěla, a tak jsem opět nasadila antikoncepci a čekali jsme dál. Šest měsíců se mi v tu chvíli zdálo být naprosto nekonečných a přiznám se, že jsem čekala vše, ale že budeme muset „odložit“ miminko, tak to mě v první chvíli velmi bolelo. Ale jak se říká – ráno je moudřejší večera – a tak už mi hned druhý den bylo jasné, že riskovat potrat by bylo neuvážené.
Po půl roce následovaly další odběry a tentokrát už byl výsledek lepší, stále však ještě neuspokojivý. Léky už jsem ale dostala, a tak jsem za úspěch brala alespoň tento krok. Další měsíc čekání, nové odběry a…..hurá…..tyto hodnoty jsou již zcela v pořádku, a tak od této chvíle už nic nestojí v cestě našemu miminku.
Přesto však uběhlo ještě dlouhých pět měsíců, než jsem otěhotněla. V těchto dlouhých pěti měsících jsem byla nucena podstoupit punkci štítné žlázy, protože její další kontrola ukázala přítomnost jistého neznámého útvaru. S manželem jsme navštívili poradnu pro sterilní páry, oba jsme podstoupili několik vyšetření a netrpělivě očekávali výsledek. Přiznám se, že už jsem začínala mít velký strach z toho, že si nás žádné miminko nevybere.
Všichni mi říkali, že je to hlavně o psychice. Když jsem to však slyšela už poněkolikáté, začala jsem být na tuto větu alergická. Lehce se řekne, nemyslete na to, a ono to přijde samo, ale když už miminko naplánujete, tak na to prostě myslet musíte. Zbývá tedy jedině neplánovat a vrhnout se do všeho po hlavě, ale to si v dnešní době každý, kdo má všech pět pohromadě, dovolit nemůže.
Když jsme měli za sebou vyšetření, na která jsme byli odesláni, a výsledky stále nepřicházely, řekli jsme si, že to už nebudeme lámat přes koleno a že budeme chvíli myslet jen na nás dva.
Pokračování příště.