Jsem maminkou dnes už 5 měsíčního Kubíčka, ale taky jsme si užili své a já, jestli mohu, bych se o to chtěla s vámi podělit a vypovídat se. Kubíček je mé druhé dítě, které jsem si moc přála a dlouho jsem na něj čekala. Trvalo více jak rok, než jsem otěhotněla. Změnila jsem práci a všechno už jsem vzdala, když jsem zjistila, že jsem v 9týdnu. Byla to paráda, vypadalo to, že i manžel má radost ( ono to mezi náma totiž moc neklape ). V práci jsem šla pak na neschopenku, protože mi opravdu nebylo moc dobře, ale jinak moje těhotenství probíhalo dobře. Odstěhovali jsme se z Prahy a já začala být nervózní, protože je to taková vesnička, kde lišky dávají dobrou noc. Bez auta tu člověk nepřežije. Od té doby, co jsme se odstěhovali, se začalo všechno kazit. Hádky s manželem se stupňovaly, ve škole \"zapomněli\" přihlásit mého staršího syna...ale to byli jen takové slabé odvary. Začátkem října jsem měla s autem nehodu, jeli jsme nakoupit a nějakému autu vytekl olej na silnici, nebyl vidět a já na něm dostala smyk. Narazila jsem do protijedoucího auta, byl to čelní náraz a já byla ve 28. týdnu. Naštěstí vše dobře dopadlo a já utrpěla jen šok a pár modřin. Noc jsem strávila v nemocnici na pozorování. Týden nato jsem tam byla znova, protože jsem necítila pohyby. Velmi mě to vyděsilo, ale miminko bylo v bříšku napříč, měla jsem ho pod žebry, tak jsem nic necítila. Jenže doktorce se nezdálo, že mám tak málo plodové vody, ale i přesto mě pustili domů s tím, že kdyby něco, ať okamžitě přijedu. Druhý den, byla to neděle, jsem tam byla znova, že mi plodová vodu opravdu odtéká a od té doby si mě tam nechali. Dělali mi různá vyšetření, měla jsem kapačku a od kanyl jsem měla už rozpíchané obě ruce. Týden jsme vydrželi, ale když jsem byla ve 30týdnu ( 30+6 ), tak jsem musela porodit císařským řezem. Kubíček se narodil o dva měsíce dříve, 18.10.2008 a měl pouhých 1590 g a 42 cm. Trvalo více jak 24 hodin, než jsem k němu směla jít. Věděla jsem, že se rodí i takhle malé děti, ale jen jsem o tom slyšela, nikdy jsem to neviděla na vlastní oči. A tak, když jsem toho svémo drobečka viděla v tom inkubátoru se všemi těmi hadičkami, co z něj koukali, jsem se rozberečela, že je to jen a jen moje vina a strašně jsem se bála, že mi umře. Po týdnu jsem odcházela z nemocnice bez miminka, byl to strašný pocit. Opravdu. Ale znáte ho všechny, tak víte, o čem mluvím. Každý den jsem za ním jezdila s mlíčkem, hodinu a půl autobusem, protože auto bylo na odpis. Pak hned zase zpátky, abych vyzvedla staršího kluka ze školy, protože na vesnici jsou družiny jen do 16 h. Takhle to šlo měsíc, Kubíček přibíral, všechno šlo dobře, tak mi doktorka řekla, ať si zajdu na nedonošence domluvit můj nástup. Celá šťastná a nervózní jsem tam o pár dní později nastoupila. Byla jsem tam přesně 5 dnů, když se malýmu stala taková nehoda. Že má problémy s dýcháním, jsme věděli, ale byly to malé výpadky, kterého ho nemohly ohrozit na životě, ale ten den se mu stala velká nehoda a Jakoubek byl najednou celý bílý a bezvládný. Dítě mi odnesli zpátky na JIP a mě poslali domů. Po 14 dnech se to opakovalo. Tentokrát jsem tam byla jen 3 dny. Doktoři si už nevěděli rady, všechna vyšetření dopadla dobře a začalo se mluvit o tom, že by to mohl být syndrom náhlého úmrtí kojenců. Naštěstí při kontrolním EEG přišli na to, že mozek nevydává signál tělu, aby se nadechlo a dostal na to přášky ( epilepsie, která se neprojevuje křečemi, ale nedýcháním ). Zmizely i ty malé výpadky ( apnoe ) dýchání a jak to tak vypadalo, tak to bylo ono. Týden před Štědrým dnem jsem si tam šla opět lehnout, už po třetí. Děsila jsem se toho, co příjde. Opět jsem tam byla jen 5 dní, ale tentokrát jsem odcházela i s Kubíčkem domů!!! Bylo to na Štědrý den, takže i když jsem doma neměla vůbec nic hotového, svůj největší dárek jsem si nesla s sebou!!!
Od té doby vše probíhá dobře a už jsme vysadili i všechny léky, co jsme měli ( na reflux, na epilepsii ), zbylo nám jen železo. Jen bych chtěla dodat odvahu všem rodičům, kteří taky takhle trpí, aby neklesali na mysli a věřili, že jejich miminko to také všechno zvládne, i když to na začátku vypadá opravdu strašně. My neudělali bez kyslíku ani ránu a po druhé příhodě ho dokonce museli oživovat, a taky to zvládnul :o) Je to můj malej velkej šikula. Zvládli jsme to, i když jsme na to byli sami, protože v mém manželovi jsem neměla vůbec žádnou oporu. Přeji všem hodně štěstí. Andy
Žádné komentáře:
Okomentovat