Příběh myšátka Samíka narozeného v 25 tt.

Tak jsme dnes byli na prohlídce v 18 ti měsících (korigovaně je Samovi tedy 14,5měsíce, ale naše paní doktorka to moc neuznává). Sam má 78cm a 9400 g, vývojově zcela odpovídá věku. Má malou pupeční kýlu, jinak je zcela v pořádku. Co chtít víc? Můj syn se narodil ve 25tt (přesně 25+3), vážil 750gr. Musel na svět, měla jsem infekci a odtekla mi plodová voda. Rodila jsem císařským řezem v plné anestezii, takže jsem ho mohla vidět až druhý den. Manžel mi ho alespoň vyfotil, byl moc maličký. Narodil se na den přesně po mé první dceři, ale zatím se nedalo říct, jestli každý Silvestr budeme slavit dvoje narozeniny, nebo to bude poněkud horší. Následující období bylo peklo. Břicho mně bolelo ještě druhý měsíc (opravdu obdivuji maminky, které se starají po císaři o své miminko hned, já nemohla ani vstát z postele). Sam měl zpočátku trochu problémy se srdcem, ty se ale během pár dnů ztratily. Horší bylo, že nepřibíral a dostal se až na 630gr. Skončil na ventilátoru, už to nemohl udýchat, přestože od narození dýchal sám a do nosu mu foukal jen běžný vzduch. Po deseti dnech sice začal přibírat, ale dostal zápal plic a tak si nakonec na ventilátoru pobyl asi tři týdny. Pil moje odstříkané mléko, měla jsem ho naštěstí dost a do nemocnice jsem s ním jezdila dvakrát denně a i jsem ho tam odstříkávala. Po měsíci a půl jsem si ho mohla konečně pochovat, byl to fantastický pocit. Zpívala jsem mu, užívali jsme si to, i když ne vždycky mohl být z domečku venku dlouho, do inkubátoru mu stále foukal kyslík. Také dostal tři transfuze, to se mu potom vždycky dýchalo báječně. Nicméně měl často apnoické pauzy, dýchání prostě stále dělalo problémy. Začátkem března přendali Sama z JIRP na JIP a po dvou týdnech jsem se k němu připojila a zůstala jsem s ním v nemocnici. Přece jen jsem tam nemohla být moc dlouho, někdo se musel starat o dceru a manžel musel dělat svoji práci. Je profesionální sportovec a zrovna ho čekal boj o OH v Pekingu. Těch čtrnáct dní bylo hrozných. Měli jsme problémy s jídlem, Sam mléko ode mně nechtěl, takže jsem ho musela odstříkat a dávat mu ho ze stříkačky, po týdnu jsem si prosadila lahvičku. Často se stalo, že mléko, které jsem do něj pracně dostala zase vyzvracel. Místo, abych byla ráda, že jsme spolu jsem byla na zhroucení. Do toho už byla moje nepřítomnost doma neúnosná, takže po čtrnácti dnech společného pobytu v nemocnici jsme se dostali se Samem domů. Měl necelá 2,5kg a měřil 44cm. Naštěstí jsme se vyhnuli domácímu kyslíku, i když to bylo hooodně nahnuté, spíš jsem počítala s tím, že nás kyslík domů doprovodí. Sice už neměl apnoe, ale saturace byla spíš nižší. No nakonec ho přes noc otestovali a usoudily, že kyslík nepotřebujeme. Po příchodu domů to pro mně bylo snad ještě horší. Na všechny Samovo problémy (zvracení, odmítání jídla, bolení bříška) jsem byla sama. Nemohli jsme ven, než bude mít tři kila, na druhou stranu ho nikdo nechtěl hlídat, všichni měli strach. Starala jsem se o Simonku, manžel měl období soustředění a byl hodně pryč. Po čtrnácti dnech jsme museli znovu do nemocnice se zánětem průdušek, ale antibiotika naštěstí rychle zabrala a po týdnu jsme byli doma. Chodily jsme na kontroly do Centra vývojové péče, na rehabilitaci a na další vyšetření. Vyšetření sluchu jsme museli absolvovat několikrát, podle mně to bylo spíš neschopností personálu, protože chtít po čtyřkilovém miminku, aby si nechalo strkat něco do uší a přitom bez hnutí leželo mi přijde komické. Oči byly v pořádku, kontrola nás čeká až ve třech letech. Rehabilitace nám skončila v březnu, v podstatě jsme ani nic necvičili, Sam se vyvíjel a vyvíjí zcela normálně, chodí, sedí, něco málo si žvatlá a je v pohodě. Stále tedy řeším problémy s jídlem a s pitím, do ničeho se mu moc nechce, člověk to do něj musí šťouchat jak do husy. Také nás trápí vyšší nemocnost,měl už dvakrát spálového bacila, od podzimu do jara co čtrnáct dní rýmu a kašel, antibiotika měl asi třikrát, přestože byl očkován proti respiračním onemocněním. Je to mrňous, je menší než děti jeho věku, ale na to, jaký hendikep měl oproti nim při narození... Celé tohle období bylo složité pro celou naší rodinu. Já jsem na tom byla psychicky hodně špatně, s manželem jsme se skoro rozvedli, dcera dostávala pěkné kapky. Po roce a půl už je to lepší, náš život se vrátil do pohody. Dcera brášku nadevše miluje a je to nejlepší chůva pod sluncem, vozí kočárek, hlídá ho při mých zápasech. Jezdíme fandit manželovi na závody, prostě paráda. Přesto já sama na sobě stále pozoruji, že tohle období na mně zanechalo asi trvalé následky, nevím, jestli se kdy dostanu do úplné psychické pohody, při vzpomínkách na Samovo narození se vždycky rozbrečím jak želva. Takže: Sam se narodil 31.12.2007 ve 25tt, měl 750gr a asi 35cm. Koncem června 2009, v šestnácti měsících (nebo 14,5 korigovaně) má 9400gr a 78cm, žvatlá, chodí, směje se, komunikuje. Manžel loni o OH přišel a do Pekingu nakonec nejel. Ale oba víme, že se nám podařilo získat něco daleko důležitějšího. Držím palce, ať to všem vašim nedonošeňátkům dopadne alespoň stejně tak dobře, jako Samovi