Příběh Matěje, narozeného ve 27. týdnu těhotenství

Je to již dva roky, co jsem si zažila svoje zatím nejhorší životní období. Ještě nikdy jsem nenašla odvahu o tom napsat. Stala jsem se maminkou nedonošeňátka.
Nejprve něco málo o mně. Můj příběh je trošku jiný, než u ostatních maminek a sice proto, že jsem moc  dobře věděla, co se děje, co se stalo a co se stát může. Jsem dětská sestřička a s nedonošenými miminky jsem se setkávala poměrně často. Znala jsem dost přesně  komplikace i následky takového předčasného narození.
A teď již k mému příběhu:
Moje těhotenství  bylo chtěné a moc jsem se na něj těšila. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, byla jsem štěstím bez sebe. Měla jsem za sebou již jeden nezdar, proto jsem byla moc ráda, že jsem podruhé  otěhotněla  skoro hned . Miminko ve mně krásně prospívalo. Jen nám vyšly špatně testy v 16.týdnu, po kterých jsme absolvovali amniocentézu. Vše dopadlo dobře a my už jsme věděli, že čekáme chlapečka. Těhotenské nevolnosti konečně  skončily a já jsem si mohla začít užívat svého bříška. Termín porodu byl stanoven na začátek července.
Začátkem dubna jsem měla dobrou náladu, začalo jaro a já konečně mohla ven užívat si sluníčka. Moc jsem se těšila, až si obléknu nové těhulkovské šatičky a všichni kolem konečně budou vědět, že čekám miminko!
V té době jsem byla objednaná na prohlídku ke své gynekoložce. Na prohlídku jsem se těšila, chtěla jsem vidět malého na ultrazvuku. Paní doktorka mi miminko vždy krátce ukázala (při minulé návštěvě si cumlal paleček). Měla jsem v plánu po prohlídce jít ještě nakupovat věcičky pro malého. Byla jsem již na konci 26.týdnu a to už se nakupovat může, to už se přeci nemůže nic stát.
Na konci prohlídky nás paní doktorka pochválila a já měla radost, že je vše v pořádku. Jen pro jistotu jsem jí oznámila, že mám občas špatný pocit v podbříšku.  Ale teď, že jsem v pohodě a nic mě nebolí. Nakonec jsme se rozhodli, že pro můj lepší pocit mi radšii zkusí natočit CTG. Po chvilce natáčení miminka, mě doktorka hodně vystrašila. Řekla mi,, že mám kontrakce po 5 minutách a že musím okamžitě do nemocnice. Já jsem nic necítila, a o to větší to byl šok. Zavolala jsem manželovi a jeli jsme do nemocnice. Zde to trochu zkrátím. V nemocnici  kontrakce zastavili, pro jistotu dali léky na dozrání plic miminka a nechali si mě tam. S tím, že to není zase tak hrozné a že mám je trochu zkrácený čípek. Byla jsem ráda, že to tak dopadlo. To jsem ještě netušila, že to byla předzvěst něčeho mnohem horšího.
V nemocnici jsem ležela asi týden, dostávala jsem léky proti kontrakcím a jinak se se mnou nic nedělo. Kupodivu mi ani hospitalizace nevadila, byla jsem unavená a skoro celý den jsem prospala, také pohyby jsem moc necítila. Vše jsem říkala lékaři a bylo mi řečeno, že to je po lécích co beru, a že je vše pořádku. Také jsem neměla chuť jíst, za dobu hospitalizace jsem shodila 2kg.Nikomu nic nebylo nápadné.
Až přišel ten osudný večer. Dodneška si to živě pamatuji, i když tváře okolo mě mám rozmazané, jak mi bylo špatně. Večer jsem telefonovala se svou kolegyní. Mluvily jsme spolu celkem dlouho a při tom volání, mě zničeho nic začalo bolet podžebří. Bolest se stupňovala velice rychle. A přes počáteční váhání, jsem vyrazila za sestřičkou. Sestřička mi natáčela CTG a zavolala doktora. To už jsem  nebyla schopna ležet a bolestí jsem brečela. Doktor přišel a ode dveří zhodnotil CTG s tím, že kontrakce žádné nemám a že to je nejspíš kolika. Na mé upozornění, že jsem  celý den nic nejedla, a že nevím  z čeho by ta kolika byla, nebral zřetel. Dal mi Anacid a nechal píchnout Algifen, který jsem kvůli miminku odmítala, ale po hodině ukrutných bolestí, mě sestřička přemluvila, s tím, že to miminku v žádném  případě neublíží. Pak se přidala ukrutná bolest hlavy, což jsem si vysvětlila tím Algifenem. Sestřička mi pro jistotu změřila tlak. Měla jsem ho 100/60, což u mě, je celkem divné. Na nízký tlak nikdy netrpím a v těhotenství jsem ho měla pořád hraniční.  Doktora jsem již ten večer neviděla, sestřičku jednou, když mi v noci nesla léky. Skoro celou noc jsem nespala, až k ránu jsem usnula vyčerpáním.  Ráno, světe div se, bolesti zmizeli a já jsem byla jen hrozně moc unavená. Na vizitu přišel jiný pan doktor ten i přes mé ujištění, že už mi je lépe, nechal udělat krevní testy. Chvilku po odběrech se na mém pokoji seběhlo několik doktorů. Hodně mě vystrašili tím, že krevní výsledky jsou moc špatné, a že to vypadá na hellp syndrom, že naberou ještě jednou krev a pak se uvidí. To už jsem věděla, že je zle. Za chvilku se na pokoj vřítily sestřičky, daly mi infuzi  a léky na dozrání plic miminka. Volala jsem manželovi, aby rychle přijel, že to se mnou nevypadá dobře. Manžel byl u mě během chvilky. Zvedl se mi i tlak, měla jsem 200/110, byla jsem fakt už ze všeho vyčerpaná a jen jsem  pořád opakovala, že nechci rodit, že už je mi dobře a že se to určitě spraví. Bohužel druhý krevní odběr dopadl ještě hůř, tak se kolem mě zase seběhlo plno doktorů a strašně rychle mě odváželi na porodní sál. Celou dobu mě ujišťovali, že se ještě nic neděje, že mají porodní sál jako JIP a že tam budu více na očích. Napojili mě na CTG (až z propouštěcí zprávy jsem se dozvěděla, že miminko mělo již špatný záznam a že už mělo velké problémy).
Pak vše proběhlo ráz na ráz. Musela jsem podepsat souhlas s císařským řezem a už jsem jela na sál. Teprve za dlouhou dobu jsem se dozvěděla, že manželovi se nikdo neobtěžoval něco podrobněji vysvětlit. Jen mu řekli, že mám hellp syndrom a že udělají sekci. Chudák nevěděl, co je to Hellp syndrom, ani co je to sekce. V tom šoku a rychlosti událostí nevěděl, co se děje a kam se obrátit. Naštěstí měl kontakt na moji kamarádku - také zdravotníka, která hned přijela a vše mu vysvětlila... Děkuji  Jani. Dál si už jen pamatuji, jak mě rouškují na sále a já si celou dobu říkám že to je snad jen sen. Že to nemůže být pravda.
Probudila jsem se a došlo mi, co se stalo.. Brečela jsem a nešlo to zastavit. Když mě vezli ze sálu, čekal tam manžel. Ptala jsem se ho, jestli viděl malého, říkal že ne. Že ho tam nepustili. Ale že se narodil 27+6 týden, má 1124g a 35cm.
Převezli mě na pooperační pokoj. Ležela jsem tam, břicho mě hrozně bolelo. A mně se zdálo vše tak nespravedlivé. Proč já? Co jsem to proboha svému dítěti udělala? Proč musí kvůli mně trpět? Co jsem to za mámu, když ani nedokážu donosit své dítě? Co bude se mnou?  Ustojí to manžel? Co když bude dítě postižené?  Chtěla jsem zpátky své bříško. Dokonce mě napadla i myšlenka jestli by nebylo lepší, kdyby dítě zemřelo, byla bych znovu těhotná a tentokrát bych děťátko porodila,  měla na sobě hned po porodu a všechno by bylo v pořádku. Pořád jsem si opakovala, že už mám dítě, že jsem máma – rozum to věděl, ale má mysl to nebrala. V mé hlavě byla jen neskutečná vina a zoufalství, možná trochu vztek.
Hlavně jsem si říkala, že já jsem vedlejší, já bolest překousnu, ale co mé dítě, které za nic nemůže a neustále do něj někdo píchá, je samo ve skleněné bedně a neví, co se s ním děje. Myslela jsem, že se z toho zblázním.  Byla jsem fakt zoufalá! Dokonce jsem na nějakou chvíli nesnášela mé těhotné kamarádky a záměrně jsem se jim vyhýbala. Když jsem slyšela o někom, kdo porodil zdravé dítě, tak jsem se rozplakala (to mi zůstalo ještě asi rok po porodu).
K mému stavu mi značně dopomohly i poměry na zdejším pooperačním pokoji. Nesměly tam návštěvy. Druhý den, když jsem s pláčem prosila sestřičku, aby za mnou mohl přijít manžel  ,alespoň mi podat ruku, nedovolila to, měla to zakázané. Dokonce nepovolili ani mobilní telefon. Manžel mohl jen kouknout ode dveří a řvát na mě přes celý pokoj, jak to vypadá s naším dítětem. Druhý den mi po sestřičce poslal fotky našeho miminka (byl tak krásný, ale pořád mě přišlo, že mi ukazují  cizí děťátko). Takhle jsem tam musela ležet 4 dny, bez kontaktu s okolím, bez slova útěchy. Bez manžela a bez dítěte. Každé tři hodiny se tam zjevila dětská sestřička s miminky, které nosila maminkám po císařském řezu k nakojení. Jen jsem je mohla sledovat a vyčítat si, jak jsem hrozná, že jsem své dítě takhle potrestala.
Druhý den mě přišel informovat dětský lékař o stavu Matěje (pro toto jméno jsme se s manželem rozhodli definitivně až za zběsilého úprku na porodní sál) Doktor říkal, že malý se má celkem dobře, a že už mu dávají do sondičky trochu mlíčka a abych zkusila odstříkávat. Myslím, že až třetí den, jsem odchytla sestřičku, která vedle na posteli přikládala mamince po císaři miminko a prosila ji, jestli by mi nevysvětlila jak a do čeho se mám pokoušet odstříkávat. Kojit jsem rozhodně chtěla. V rychlosti mi něco řekla a dala stříkačky. Byla jsem na tom zdravotně ještě špatně, hlavně jsem byla hrozně vyčerpaná a každý pohyb mě stál mnoho úsilí, ale přesto jsem se každé 3hodiny pokoušela něco odstříkat. Ale vůbec to nešlo.
Čtvrtý den jsem už neměla sílu, dělat, jak jsem statečná. Můj zdravotní stav se zlepšoval, ale celý den jsem brečela, až se jedna ošetřovatelka smilovala a po různých peripetiích mě dovezla k mému synovi. I když jsem to oddělení znala, překvapil mě ten všudypřítomný hluk a ostré světlo zářivek. Jako maminka, jsem to vnímala úplně jinak, než jako sestřička. Štvalo mě, že tam pořád pípají různé přístroje a ruší moje dítě. Vždyť jdou přeci ztlumit. Pak jsem si zvykla. Tak dlouho jsem na tento okamžik čekala a teď jsem necítila nic. Koukala jsem na ten inkubátor, v inkubátoru ležel malý uzlíček a já necítila vůbec nic. Ani náznak mateřství, lásky, smutek, prostě nic. Sestřičce jsem jen řekla, že je hrozně maličký, že na fotkách vypadal větší a že je žlutý. To bylo vše, pak jsem hned musela zpátky na oddělení. Druhý den mě již přeložili na standartní pokoj a já jsem se konečně mohla setkat s  manželem. Dovezl mě k malému a tak hezky o něm vyprávěl, že jsem se pomalu začala zamilovávat do svého dítěte.  Další dny jsem ho milovala tak, jak se má. A s tím přišel i strach o jeho zdraví. Byli jsme teprve na začátku naší dlouhé cesty. A jak nám hned na začátku říkala jedna hodná sestřička, „bude to jako na houpačce, jednou bude dobře, pak zase na chvilku špatně“ a měla pravdu.
Poté, co jsem byla na standartním pokoji a mohla konečně zavolat rodičům, hodně jsem plakala. Gratulovali mi, ale já v tu chvíli žádné gratulace přijímat nechtěla. Neměla jsem pocit, že si něco zasloužím. Vlastně jsem se cítila jako méněcenná matka, máma, která selhala v tom hlavním.
Matěj si dýchal sám, jen potřeboval pomoci, takže byl na CPAP, ale neodešla mu smolka, začal nám dělat starosti. Lékaři se rozhodli provést vyšetření střev pod RTG s kontrastní  látkou. Měla jsem o něj šílený strach, ale Matěj to zvládl. Střeva byla v pořádku a Matýsek se po té kontrastní  látce pěkně vyprázdnil. To bylo radosti!!!!!!!!! Já jsem si oddychla, ale bohužel jen na chvilku.
Mezitím pořád pokračoval můj boj s odříkáváním mateřského mléka. Postupně jsem se dozvěděla, jak nato a jedna hodná duše mi sdělila, že mohu využít odstříkávací místnost, kterou mají k dispozici i s odsávačkami. Měla mi to tam ukázat sestřička z vedlejšího oddělení. Byla na mě moc nepříjemná, asi jsem jí nějak narušila plány. Zase jsem se cítila o něco hůř, a s mlíčkem to bylo chabé. Dostala  jsem ze sebe sotva pár mililitrů. Odstříkavací místnost se stala mým druhým domovem :-). Seznámila jsem se tam s ostatními maminkami a byla jsem vděčná za popovídání si o tom našem trápeníčku. Sdělování si hmotnostních přírůstků našich miminek a hecování do větší produkce mlíčka, moc mi pomohly.  Postupně jsem se rozkojila.
Sedmý den byl Matýsek natolik šikovný, že si dýchal úplně sám (bez CPAP), a potřeboval jen minimum kyslíčku.
Osmý  den Matýskova života jsem mohla porvé klokánkovat. Byla jsem za to moc vděčná jedné blonďaté sestřičce, která mi ho dala pochovat večer, i když na tomto oddělení to není zvykem. Byl tak moc křehoučký, strašně jsem se bála, že mu ublížím. Ale byl můj!!!!!!  Bohužel jsem se radovala jen krátce, protože hned na to Matýsek prodělal první sepsi (infekci). Vypadal moc špatně. A museli ho vrátit zpět na CPAP. Také hodně zhubnul, vážil již jen 946g.
V té době mě již konečně propustili z nemocnice a já plně zjistila, jak jsem na tom po zdravotní stránce špatně. Byla jsem hrozně slabá, jen cesta k autu byla očistec. Ale mé dítě mě přece potřebovalo, na mně v tu dobu nezáleželo. Dokonce jsem potají ještě v nemocnici vysadila všechny léky (hrozně moc mi vystrašila Matýskova sepse a hledala jsem příčinu ve sobě, nějak jsem si vydedukovala, že to může být léky v mém mlíčku – ach ty mateřské hormony). Ptala jsem se jestli po propuštění můžu být na pokoji maminek s Matýskem, ale po té, co mě bylo sděleno, že by pro mě platili stejné návštěvní hodiny jako pro maminky z venku a že mají k dispozici jen jeden pokoj s 5 lůžky, tak jsem zvolila radši domov (naštěstí bydlíme kousek od nemocnice). Ještě jeden poznatek -docela mě v té době mrzelo, že na našem oddělení není zvykem dávat maminkám k inkubátoru židle. I když jsem na tom byla již lépe, tak stejně, stát 3 i více hodin na jednom místě není moc příjemné a je to docela očistec.
Celou dobu, co byl Matýsek v nemocnici, jsem měla pocit, že si nezasloužím odpočívat, radovat se, či nějak být spokojená, když mé dítě trpí. Taky mě pronásledovaly myšlenky, že jestli vynechám někdy návštěvu, tak budu zase potrestaná a Matýskovi se něco stane. Jezdila jsem poctivě na každou návštěvu (2krát denně, a to ještě hodinu před tím, abych stihla odstříkat). Jaké to je přijít domů bez miminka a bříška, vám nemusím vyprávět. Hrůza! Na našem oddělení mají návštěvy dopoledne a odpoledne. Nejdřív se mi to nelíbilo, ale pak jsem za to byla vděčná, mohla jsem se alespoň s klidným svědomím jít v poledne domu najíst a trochu vyspat. Zdravotně jsem na tom ještě pořád nebyla nejlépe. Celý můj život se smrsknul jen na cesty do nemocnice, odstříkávání  a spánek.
Teď zpátky k Matýskovi , který zrovna prodělával sepsi. Manžel ten den musel služebně odjet a vrátil se až večer. Chtěli jsme Matýska vidět spolu a věděla jsem, že jsou návštěvy ještě kolem osmé. Na oddělení nás pustili i pan doktor k nám byl hodný, ale za našimi zády si dvě sestřičky vyměňovaly názory, jak to, že tam jsme, že tyto návštěvy neplatí pro nás a byly nepříjemné. My jsme tam umírali strachy o naše dítě, které zrovna bojovalo s infekcí. Hned jak jsme vyšli z oddělení, tak jsem hodně dlouho plakala. Hrozně mě to mrzelo. Vždyť já jsem chtěla jen vidět své dítě!!!!!!!!!!!!!!!
Matěj svůj první velký boj vyhrál a bylo mu zase lépe. CPAP mu zase sundali a bojovali jsme dál s pozvolným přibíráním, netrávením mlíčka, blinkáním atd. Po 6. týdnech na JIRP jsme už měli skoro 1400g a měli nás překládat. Za tu dobu jsem už znala lékaře i sestřičky, kteří byli moc hodní a dokázali nás povzbudit. Věděla jsem, která sestřička  je nejspíš nová, která s dětmi nezachází moc dobře, měli jsme své oblíbené a s ostatními maminkami jsme si sdělovali zážitky a pochopení. Jako zdravotník jsem mohla zhodnotit jejich kvality, ale nic jsem s tím dělat nemohla.
Konečně přišel den D a Matýsek se měl stěhovat na oddělení  JIP. Hurá!!!!!!!
Bohužel, jak už to u nedonošeňátek bývá, radost byla předčasná. Jednoho rána se mi Matýsek zdál nějaký unavený. Na JIRP zrovna neměli čas. Stála jsem tam na chodbě a probíhající doktor na mě zahartusil, že Matěj přestal dýchat a že má nejspíš sepsi, ať příjdu déle.
Tak se změnilo moje nadšení a spokojenost, že už bude vše dobré v čiré zoufalství. Chodila jsem okolo nemocnice a čekala až mě pustí k mému dítěti a nevěděla, jestli přežije, nebo jak mu je. Manžel byl mimo město, tak jsem tam chodila sama a jen plakala. Ten den Matýsek vypadal doopravdy špatně, ale naštěstí mu rychle zabrala ATB. Takže si vybojoval i tuhle bitvu.
Tři dny na to, ho již překládali na JIP.  To bylo klidnější oddělení, už tam nehoukalo tolik přístrojů. Hned první den po přeložení, mi sestřička udělala velkou radost, když Matýska poprvé oblékla. Dokonce už nebyl v inkubátoru, ale ve vyhřívaném lůžku.  Matýsek měl přes 6. týdnů a vážil 1450g. V ten den jsem si i poprvé zkoušela Matýska nakojit, vypil celé 4ml. Hurá! Na tomto oddělení byl necelé 2 týdny, než mi ho konečně dali na pokoj. Musel dobrat ATB a kvůli anémii dostal ještě transfuzi.
Konečně jsem se dočkala, Matýsek dosáhl váhy 1680g a mohl se mnou na pokoj. První noc jsem ani nespala, jak jsem se o něho bála, neustále jsem ho sledovala a slyšela každý jeho pohyb. Pořád jsem zkoušela kojit a dokrmovat sondičkou, nebo alternativně. Matýsek byl ale nežravec. Měl pít 50ml a vypil 10ml a spokojeně si usnul a více ho nezajímalo. Když jsme takhle válčili 3týden a vůbec se to nelepšilo, tak už jsem z toho byla hodně smutná a prosila sestřičky o lahvičku, že ho budu krmit s lahvičky a kojit přestanu. Izolace na pokoji s miminkem také udělala své. Manžel měl v té době hodně práce a mohl za námi jen na chvilku a nikdo jiný na návštěvy chodit nesměl. No, lahvičku mi nedali a jsem za to ráda. Nakonec se mi podařilo mlíčko do Matýska nějak dostat, tak, že byl již 3dny bez sondičky do žaludku, tak jsme se  dočkali a bylo nám sděleno, že už konečně po více jak 10. týdnech a s váhou 2120g půjdeme domů!!!!!!!!!!!!!!!! Konečně.
Doma to také nebyla procházka růžovým sadem. Matýsek ještě tak měsíc po příchodu z nemocnice pořád zlobil s jídlem, takže jsme kojili a dokrmovali alternativně odstříkaným mlíčkem. Byl to docela očistec - odstříkávat, sterilizovat, krmit a pořád dokola. Každé tři hodiny. Vše se zlomilo při dosažení váhy 3kil. To jsem si už řekla, že ho již nebudu dokrmovat a budu jen kojit a sledovat váhové přírůstky jednou za den. A světe div se, od té doby jsme kojili a vše bylo v pohodě.
Váhu jsem radši rychle vrátila. Plně jsem kojila 8 měsíců a s  příkrmy do 14 měsíců, než si Matěj sám určil, že mlíčko ode mě už nechce.
Jak to bylo dál: Matýsek  rostl a vše uměl přiměřeně ke svému korigovanému věku, do 14 měsíců nebyl vůbec nemocný a po té občas nemocný je, ale vše se dá zvládnout. Chodit začal v 15 měsících. Prohlídky u očního, psychologa a ve vývojovém centru dopadli dobře a jsme vyřazení ze sledování. Dále jsme byli sledováni na rehabilitaci, kde nás rehabilitační učila správně Matýska podporovat v jeho vývoji (vojtovku jsme necvičili). Matěj je zdravý a veselý kluk.  Dnes už jsou mu přes dva roky a prožíváme období vzdoru, jako každé jiné batolátko. Mluvit se mu ještě moc nechce, má svou řeč, kterou vždy pobaví své okolí. Ale na to má ještě dost času.
Ve svém příběhu, jsem popsala spíše své emoce, které jsem si prožívala a vlastně je nikdy nikomu nesdělila. Nějak jsem se musela ve zkratce vypsat.