Příběh Kubíčka, narozeného ve 25. týdnu těhotenství, který zratil dvojčecího brášku ...

73. den

Jak to všechno začalo... Když jsem se dozvěděla, že jsem těhotná, byla jsem šťastná,
a zrovna tak můj manžel. Poté jsme se na kontrole dozvěděli, že to budou dvojčátka. Oba nás to dost zaskočilo, ale později jsme se s tím srovnali a na dvě miminka se moc těšili. Při jedné kontrole to vypadalo, že budeme mít páreček, ale při druhém screeningu se ukázalo, že jde o dva chlapečky. Moc jsme se těšili. První tři měsíce jsem nebyla úplně fit. Ráno jsem musela snídat v posteli, protože jsem nebyla schopná vstát. Naštěstí jsem nezvracela. Večer mě zase manžel ukládal do postele s velkou zimnicí. No ale po třech měsících se to zlepšilo a já si vše náramně užívala. Bříško nejdřív moc nerostlo, ale pak vyrostlo snad přes noc.
 
Od 20. týdne jsem zůstala doma, abych více odpočívala. Já doma moc zůstat nechtěla, ale paní doktorka se se mnou o tom nebavila a rozhodla. Ale nakonec to bylo dobře. Sice jsem ještě pracovala z domova a občas do práce dojížděla, ale i tak jsem si maximálně užívala relaxu a sluníčka, které venku bylo. Ve 25.týdnu (5.5.2009) to přišlo jako blesk z čistého nebe. Najednou mě začala bolet pánev, ale vždy jen chviličku a pak to přešlo. Jenže odpoledne už mě to vše bolelo více a více a najednou přišly rychlé kontrakce. Zavolala jsem manželovi, ať rychle přijede z práce, že mi není dobře a že pojedeme do nemocnice. Pak jsem zavolala mamince, aby přišla. Maminka přišla ihned i s taťkou. Jakmile mě viděli, věděli, že je zle. Mamka říkala: "Ty rodíš". Já si to nepřipouštěla, ale bylo to opravdu tak.
 
Jelikož se vše hrozně rychle stupňovalo, můj tatínek na nic nečekal a zavolal záchranku. Chudák byl tak rozrušený, že si nemohl vzpomenout ani na adresu mého bydliště. Při příjezdu záchranky přijel i můj manžel. Záchranka mě nechtěla odvézt do Prahy, protože bychom to prý už nestihli a tak mě převezli jen do naší neratovické nemocnice (mimochodem mám ji za barákem). Tady mě moc nechtěli, protože na takové porody nejsou připraveni, ale nakonec po vyšetření konstatovali, že vážně už převoz není možný. Udělali mi ultrazvuk, zjistili, že miminka žijí a tak se vše začalo chystat na porod. Nejdřív zavolali do Prahy pro záchranku pro miminka a pak oddalovali porod do jejich příjezdu (cca hodinu). Manžel s maminkou čekali na chodbě a nejspíš brečeli. Doktoři prý poletovali sem a tam, a oni nevěděli co bude. Po příjezdu záchranky a nachystání všeho potřebného jsem mohla začít rodit. Porod byl rychlý a docela fajn. Miminka měla hned největší péči. Lékaři mi jen sdělili, že jsou to chlapečci a poté jsem je směla jen na minutku zahlédnout a šup na pokoj. Miminka rychle odvezli do Prahy, jednoho chlapečka k Apolináři, kde bohužel po osmi dnech zemřel. Druhý chlapeček, Kubíček, putoval do Podolí. Vážil jen 780g a měřil 39cm. V době, kdy nám zemřel první chlapeček, jsme se dozvěděli v Podolí, že obdobné to bude nejspíš i tam. Kubík měl jednostranné krvácení do mozku IV. stupně a vypadalo to velice špatně. Naděje byla jen malá. Říkali nám, že pokud to chlapeček vše zvládne, vypadá to, že bude velice postižený, ležící, krmený sondou. Proto chtěli od nás vyjádření, zda-li v případě resuscitace mají či nemají resuscitovat. Bylo to to nejhorší rozhodnutí, které jsme museli udělat. Pořád jsem jen brečela a byla vyřízená. Rozhodnutí padlo. Neresuscitovat. Naštěstí to nebylo nikdy potřeba. Přidaly se další komplikace v podobě infekce, žloutenky, problémů se střívky. Kubík byl hrozně dlouho na plicní ventilaci. Pořád nešlo a nešlo přejít na CPAP. Klokánkování bylo taky pořád v nedohlednu. Všechny maminky kolem mě chodily navštěvovat své miminka a chovat je, a já nemohla.Ze začátku mi manžel pořád říkal, ať nechodím za malým každý den. Že je mi pak hůř a hůř a že si na něj nesmím zvykat. Pořád byla hrozba toho nejhoršího – smrti. Ale nechodit za ním nešlo. Takže jsem pak jezdila každý den. No ale nakonec se vše zlepšilo. Po 40ti dnech se zlepšilo Kubíčkovo dýchání a mohl přejít na CPAP (hadičky v nosíku). 54. den jsem si ho mohla konečně pochovat. Byla to neděle. Přijeli jsme dopoledne za malým na návštěvu. Vedle v inkubátoru ležela holčička. Po chvilce za ní přišla maminka klokánkovat. To už pro mě bylo hodně těžké a tak jsem manželovi řekla, že půjdeme za chvilku domů. Bylo mi moc smutno, že si svého drobečka nemůžu tak dlouho pochovat. Ale co se nestalo. Sestřička přišla a povídá: Maminko, tak dneska to zkusíme. Pochováte si Kubíčka. Nemohla jsem tomu uvěřit. Já si budu chovat naše miminko. Oba jsme byli s manželem moc šťastní. Kubíček byl tak maličký. Měla jsem hrozný strach, ale byla jsem i hrozně šťastná. Byl to nepopsatelný zážitek. Druhý den jsem měla narozeniny, pětadvacáté. Takže klokánkování byl můj největší dárek. Druhý den jsem opět mohla chovat a taky i v inkubátoru přebalovat. A tak to už bylo každý další den. Bylo to prostě už všechno veselejší. Přestože lékaři stále říkali, že i když vypadá, že už vše zvládne, budoucnost má nejistou. Neví, co mu krvácení napáchalo. No a tak to je i dnes. Stále se neví, co bude dál.

12.4. 2010

Konečně jsme se dostali domů. Po 105ti dnech. Hurá! Přesně to vycházelo, že Kubík byl zrovna 40+0. Posledních 14 dní jsem tam byla s ním na pokoji. Nejdřív jsem z toho měla strach, ale vše jsem se rychle naučila a těšila se jen a jen domů. Bohužel Kubíček nechtěl papat z lahvičky (mlíčka jsem měla málo a kojit nám nešlo). Vždycky jednou vše vypil z lahvičky, pak byl sondovaný. A tak se to pořád střídalo. Paní doktorky vyzkoušely snad všechny způsoby jak ho přimět k pití. Ale pak jedno dne se to povedlo, začal sám pít a nemusel se sondovat. To bylo radosti! Domů si nás odvezl manžel. Přišel si pro nás. Nemohla jsem tomu věřit, ale ten den „D“ vážně nastal. Ten den jsem měla svátek a opět velký dárek. Cesta domů. Doma na nás už čekali rodiče a bráška s rodinou. Oslavili jsme můj svátek, ale především příchod domů.
 
Od té doby je Kubík nejskvělejší miminko. Krásně papá, hodně spinká, skoro nepláče. Teď už krásně pase na bříšku, miluje hračky a myslím, že celý domov. Nyní je mu
8 měsíců korig. Váží 6,5 kg a má asi 67cm. Péče o něj je stále hodně náročná. Neustále jsme někde po doktorech na kontrolách. Dvakrát jsme byli v nemocnici – jednou problémy s kakáním, jednou vyšetření hlavy. Každý týden jezdíme do Podolí na rehabilitaci. Cvičíme i doma a to čtyřikrát denně. Ale vše se dá zvládnout. Malého milujeme, těšíme se z každého
malého pokroku a z každého společně prožitého dne. A co bude dál nikdo neví. Ale to nevadí. Zvládneme už všechno, protože teď už jsme na všechno tři.
 
Tímto bych ráda poděkovala všem z Podolí. Primáři Straňákovi, lékařkám Slavíkové, Šaňákové a panu doktoru Berkovi a Melicharovi. A především Gábině Česákové, která s námi rehabilituje a věnuje nám největší péči. Všem moc díky za to nejcennější co máme – za život našeho Kubíčka. Díky.