Na Vojtíška jsme čekali víc jak rok a půl, po různých vyšetřeních a hormonální stimulaci
se stále nedařilo, a tak jsme to jednoduše vzdali. A najednou se stal malý zázrak, který mi potvrdily dvě čárky na těhotenském testu.
se stále nedařilo, a tak jsme to jednoduše vzdali. A najednou se stal malý zázrak, který mi potvrdily dvě čárky na těhotenském testu.
Radost byla trošku zakalena tím, že v prvním trimestru mi bylo dle UZV zjištěno, že plod roste rychleji, než plodový obal, a mohlo by dojít k potratu. Paní doktorka mi předepsala léky na udržení těhotenství a nám nezbývalo než doufat.
Naštěstí vše dopadlo dobře a my se mohli těšit na příchod miminka.
Na UZV ve 20.týdnu nám v nemocnici řekli, že čekáme chlapečka (jednoho již doma máme), takže už jsme věděli, že v bříšku je Vojtíšek.
Vše probíhalo bez větších problémů, až do osudného 14.srpna 2007. To mi začala odtékat plodová voda, pomalu, ale jistě. Tehdy jsem však ještě netušila, že jde o plodovou vodu (při prvním porodu mi vodu napíchli), ale po příjezdu do táborské nemocnice to jejich test potvrdil. „Ale to přeci není možné, vždyť jsem teprve v šestém měsíci“, říkala jsem si.
Po potřebném vyšetření a monitoru mi paní doktorka sdělila, že mě musí poslat na vyšší pracoviště a objednala mi záchranku, která mě odvezla do českobudějovické nemocnice. Byl to můj první (a doufám, že poslední) výlet houkající sanitou.
Tam jsem dva dny ležela doslova hlavou dolů, to proto, aby plodová voda tak rychle neodtékala. Infúzí jsem dostávala maturaci, aby našemu chlapečkovi uspíšili dozrávání plic. Následující den bylo jasno, miminko bylo v děloze polohou příčnou, takže půjde na svět císařským řezem. A to už zítra.
Bylo 16.srpna ráno, a mě vyšetřili, udělali UZV, a začala nezbytná příprava na porod. Navštívil mě anesteziolog, aby mi vysvětlil průběh porodu v celkové narkóze, dostala jsem klystýr a pak následovala sprcha. Byla jsem oblečená do „anděla“ a slušivé operační čepičky
a čekala jsem na hodinu H (která to však měla být, jsem netušila). Jediné,
co jsem v chvatu stačila, když pro mě anesteziolog se sestrou přišli, bylo, vytočit manželovo číslo a říct mu „Přijeď, teď mě vezou na sál“.
a čekala jsem na hodinu H (která to však měla být, jsem netušila). Jediné,
co jsem v chvatu stačila, když pro mě anesteziolog se sestrou přišli, bylo, vytočit manželovo číslo a říct mu „Přijeď, teď mě vezou na sál“.
A on přijel, a trpělivě čekal, aby byl první, kdo stačil letmo vidět a zachytit první snímek našeho syna, když kolem něho projížděl v převozním inkubátoru.
Vojtíšek se narodil s porodní váhou 1140 gramů a délkou 38cm.
Když mi pak na JIPce ukazoval fotky našeho Vojtíška, přišel mi takový normální, jen
se spoustou hadiček kolem.. Poprvé jsem ho viděla až dva dny po porodu, a najednou
to na mě dolehlo. Do této doby jsem si nic nepřipouštěla, všechno mi přišlo tak nějak jako sen, ze kterého se vzbudím a bude to. Přede mnou ale najednou ležel maličkatý bezbranný drobeček, kolem něho hadičky, přístroje, a na jeho hlavičce, která byla bezmála velká jako tenisový míček maličká čepička.. Začali mi téct slzy. "Vítám Tě tady, můj broučku, já jsem Tvoje máma"...byť jsem to šeptala tišeji než tiše, pevně věřím, že to náš bojovník v tom inkubátoru slyšel..:) A tak začalo naše neviditelné spojenectví na život a zase na život.. Odmítla jsem si totiž připustit, že by to neměl zvládnout.
se spoustou hadiček kolem.. Poprvé jsem ho viděla až dva dny po porodu, a najednou
to na mě dolehlo. Do této doby jsem si nic nepřipouštěla, všechno mi přišlo tak nějak jako sen, ze kterého se vzbudím a bude to. Přede mnou ale najednou ležel maličkatý bezbranný drobeček, kolem něho hadičky, přístroje, a na jeho hlavičce, která byla bezmála velká jako tenisový míček maličká čepička.. Začali mi téct slzy. "Vítám Tě tady, můj broučku, já jsem Tvoje máma"...byť jsem to šeptala tišeji než tiše, pevně věřím, že to náš bojovník v tom inkubátoru slyšel..:) A tak začalo naše neviditelné spojenectví na život a zase na život.. Odmítla jsem si totiž připustit, že by to neměl zvládnout.
Nosila jsem mu svoje mléko, začala klokanit, což bylo něco naprosto dokonalého. Zážitek, který mi hodně dal. I když někdy musel být napojen na dýchací masce, pořád cítit jeho teplo na svých prsou, to bylo neskutečné. Vyprávěla jsem mu, co nového se u nás doma děje, jak se na něho těší bráška, a jak musí být silný a statečný. Povídala jsem mu pohádky
a říkadla, a něžně ho hladila.
a říkadla, a něžně ho hladila.
Bohužel jsem neměla tolik mléka, a i když mě sestry i pan doktor utěšovali, byla jsem z toho zoufalá.
Když se dostal s váhou na 960gramů a nepřibýval, začala jsem se strachovat, co dál. Naštěstí to překonal a pomyslná ručička na váze (byť byla digitální) začala stoupat. Byl i bez kyslíku, takže už nic nebránilo v tom, aby byl z jednotky intenzivní péče přesunut po 25ti dnech
na pokoj ke mně. Ten den jsem si ho prvně přebalila a začala se ve mně probouzet euforie,
že když to tak pěkně půjde dál, nebudeme tu muset být tak dlouho. Přece jen se mi přes
to všechno stýskalo i po starším synovi.
na pokoj ke mně. Ten den jsem si ho prvně přebalila a začala se ve mně probouzet euforie,
že když to tak pěkně půjde dál, nebudeme tu muset být tak dlouho. Přece jen se mi přes
to všechno stýskalo i po starším synovi.
Jenže ona euforie netrvala moc dlouho. Několikrát musely být Vojtíkovi odsávány hleny z dýchacích cest a šestý den po přesunu na pokoj začal mít větší problémy s dýcháním,
od noci několikrát dýchal mělce a občas přestal dýchat úplně... To dopoledne mu udělali náběry krve a zjistili, že má špatný hematokrit a bude potřebovat transfúzi krve. Okamžitě ho odvezli na JIRP s tím, že pokud transfúze nepomůže a dýchaní se nezlepší, bude opět potřebovat nostrily (dýchací masku s podpůrným kyslíkem). Můžu Vám říct, že chvílemi jsem byla na pokraji zhroucení. Hlavně v okamžiku, když jsem ho viděla s kanylou v hlavičce, kterak mu přes ní do tělíčka proudí „nová krev“. Šest dnů po transfúzi mu byl zkušebně vypnut přísun kyslíku do inkubátoru a náš chlapeček to zvládl! Takže jsem zase mohla být s ním. Jediné, co mě v tuto chvíli trápilo, byl nedostatek mléka a můj zoufalý boj o plné nastartování laktace. I když jsme se pokoušeli i o to, aby Vojtíšek pil z prsu sám, nepodařilo se, a po jednačtyřiceti dnech marných snah jsem to vzdala. Byl tedy na cizí mateřině (což byl vpodstatě od začátku, protože moje dávky mu plně nestačily), a následně na umělé výživě. Ale jelikož nás sužovalo i ublinkávání, díky čemuž nepřibíral tolik, strachovala jsem se, jak umělou výživu přijme.
od noci několikrát dýchal mělce a občas přestal dýchat úplně... To dopoledne mu udělali náběry krve a zjistili, že má špatný hematokrit a bude potřebovat transfúzi krve. Okamžitě ho odvezli na JIRP s tím, že pokud transfúze nepomůže a dýchaní se nezlepší, bude opět potřebovat nostrily (dýchací masku s podpůrným kyslíkem). Můžu Vám říct, že chvílemi jsem byla na pokraji zhroucení. Hlavně v okamžiku, když jsem ho viděla s kanylou v hlavičce, kterak mu přes ní do tělíčka proudí „nová krev“. Šest dnů po transfúzi mu byl zkušebně vypnut přísun kyslíku do inkubátoru a náš chlapeček to zvládl! Takže jsem zase mohla být s ním. Jediné, co mě v tuto chvíli trápilo, byl nedostatek mléka a můj zoufalý boj o plné nastartování laktace. I když jsme se pokoušeli i o to, aby Vojtíšek pil z prsu sám, nepodařilo se, a po jednačtyřiceti dnech marných snah jsem to vzdala. Byl tedy na cizí mateřině (což byl vpodstatě od začátku, protože moje dávky mu plně nestačily), a následně na umělé výživě. Ale jelikož nás sužovalo i ublinkávání, díky čemuž nepřibíral tolik, strachovala jsem se, jak umělou výživu přijme.
Po všech počátečních nezdarech jsme se však dostali tak daleko, že po 55ti dnech
od narození jsme si našeho Vojánka přivezli, s propouštěcí váhou 1890 gramů, domů.
od narození jsme si našeho Vojánka přivezli, s propouštěcí váhou 1890 gramů, domů.
Bohužel na nás ještě při pobytu čekala jedna jobovka, a to oční vyšetření, které prokázalo,
že pravé očíčko není v pořádku. Na kontroly jsme chodili ještě čtvrt roku po propuštění z nemocnice. Úspěšně jsme absolvovali kyčle i neurologická vyšetření. Z těch jsem měla také strach, protože měl asymetrii mozkových komor, a rodiče-laika to jednoduše vyleká.
že pravé očíčko není v pořádku. Na kontroly jsme chodili ještě čtvrt roku po propuštění z nemocnice. Úspěšně jsme absolvovali kyčle i neurologická vyšetření. Z těch jsem měla také strach, protože měl asymetrii mozkových komor, a rodiče-laika to jednoduše vyleká.
V nemocnici jsme také začali cvičit Vojtovu metodu a prakticky s ní pokračujeme doposud. Ještě nás čekají nějaké ty ušní kontroly, protože pravé ouško nám slouží jen na 50%, ale to už je jen pomyslná kapka v moři.. Teď je to spokojený, skoro tříletý rošťák, byť někdy hodně hyperaktivní, ale můj! Vybojovali jsme spolu to nejcennější na světě, jeho život...
Závěrem však musím přiznat, že nebýt dobré party maminek spolubojovnic, někdy by to člověk psychicky vzdal. Díky tomu, že jsme se navzájem v těžkých chvílích podporovaly, radily si a probíraly život i z jiné stránky, byl pobyt přeci jen o něco snesitelnější. A jak se říká, sdílená bolest - poloviční bolest, sdílená radost - dvojnásobná radost!
Žádné komentáře:
Okomentovat