Ve 30tt mě na pravidelné kontrole můj gynekolog okamžitě poslal do nemocnice, protože jsem měla zkrácený čípek a začala jsem se otevírat. V nemocnici mi opět nasadili infuze a současně kortikoidy na dozrání plic miminka.Zjistili mi, že mám infekci a bohužel mi na ní antibiotika nezabrala. Večer 28.4.09 (což jsem byla 32+3) mi pan doktor Kraus přišel říct , že se následující den poradí se specialistou z Prahy, zdali mi mají vyvolat porod nebo dál pokračovat v léčbě. Což by hrozilo možné úmrtí miminka. Už nemusel. V noci přesně ve 3,33h mi praskla plodová voda a já si to odkráčela na porodní sál. V 9,00 hodin ráno mi píchli epidural a v 11.35 se narodila naše Natálka s porodní váhou 1900gr a 41cm. Natálku nám okamžitě odvezli na neonatologii, kde se o ní po celou dobu staral nejúžasnější pan doktor Jiří Kuchař, kterého jsme ,kdy vůbec mohli potkat, a společně s ním tým prima sestřiček. V ten den a ještě několik následujících dní jsem měla zvláštní pocity, jako kdybych ani nepřivedla na svět miminko. Současně jsem měla obrovské obavy z každé návštěvy, aby tam Natálka byla a aby se její stav zlepšoval. Byly to dny plné strachu, obav a beznaděje. Strašně moc jsem potřebovala slyšet, že už je vše v pořádku a Natálce nehrozí žádné nebezpečí, což se nestalo, ba naopak.Po třech týdnech v inkubátoru jsem mohla začít se učit s péči o Natálku. Za pár dní přišla ta chvíle, kdy jsme si ji mohli odvézt domů. Manžel přijel s autosedačkou, ale s tou také odjel domů. Natálka chytla infekci, a tak se nám pobyt ještě prodloužil. Bylo to opravdu hodně psychicky náročné a já děkuji manželovi, že to se mnou vše zvládnul na jedničku.
První půl rok doma byl hodně těžký. Měla jsem tak obrovský a nepopsatelný strach o malou, že to tížilo mne samotnou, až jsem měla pocit, že nejsem schopna to bez pomoci zvládnout. Nakonec mi pomohl manžel, se kterým jsem si promluvila a otevřeně jsem mu řekla o svých pocitech, starostech a bolestech. Pak se mi hodně ulevilo.
První půl rok doma byl hodně těžký. Měla jsem tak obrovský a nepopsatelný strach o malou, že to tížilo mne samotnou, až jsem měla pocit, že nejsem schopna to bez pomoci zvládnout. Nakonec mi pomohl manžel, se kterým jsem si promluvila a otevřeně jsem mu řekla o svých pocitech, starostech a bolestech. Pak se mi hodně ulevilo.
V tomto období jsme podstoupili s Natálkou různá vyšetření: oční, ušní, ledviny, rehabilitace atd.
Dodnes mám strach a moji blízcí si myslí,že se chovám jako cvok,ale vím, že kdo si to neprožije, nemůže pochopit jaké to je, a proto se snažím neodsuzovat je za to, když mi radí nebo když si myslí, že jsem přehnaně starostlivá. Prostě to přejdu a je mi pak líp.
Žádné komentáře:
Okomentovat