Tak tento příběh se nám také bohužel zatoulal na jiný mail, ale nakonec šťastně dorazil až k Vám!...............
Všechny jsem svým příchodem na svět hodně překvapila,jen maminka měla tušení,že to nastane možná nakonec opravdu tak brzy...
Tak se vrátíme na úplný začátek :o). Když maminka zjistila,že je podruhé těhotná,měla velikánskou radost :o),ale zároveň trošku i obavy,jak to vše dopadne. Od začátku bylo jasné,že tu bude problém s RH faktorem a navíc protilátkami,které mamince zůstaly po prvním porodu v krvi a tak už tam byly připravené útočit :o(. První tři měsíce byly komplikované a maminka věřila,že vše dobře dopadne a JÁ se v bříšku udržím a stalo se tak :o)))),vždyť jsem bojovnice. I proto maminka byla přesvědčená,že TO MUSÍ BÝT HOLČIČKA :o)) a byla :o))!!!!
Protilátky v krvi byly bohužel strašně vysoké a tak jsme s maminkou docházely na kontroly UTZ každý týden do Podolí,ale moc se to paní doktorce nelíbilo a usoudila,že je nutné provést transfuzi miminku přes pupečník,jelikož už jsem byla hodně chudokrevná. Maminka tedy nastoupila na rizikové oddělení před zákrokem - kordocentózy. Nakonec mamince ještě píchali kortikoidy,kdybych se náhodou narodila tak brzy,aby se mi ještě trošku vyvinuly plíce...takže čekání na transfuzi se protáhlo o 4dny,které byly plné ultrazvuků a monitorů. Ultrazvuky ale bohužel dobře nevypadaly :o(. Maminka se obávala,aby mě opravdu z bříška nemuseli nakonec tak brzy vyndat a doufala,že to tak nedopadne. Ale měla tušení,že asi ano...a jak to tak bývá,maminky se většinou nepletou,mají nějaký ŠESTÝ SMYSL...
říkala si,buď ještě v bříšku,je nám spolu tak krásně,konečně cítím tvé pohyby,užívám si to,jak tě hezky cítím a chci tě nosit dál pod srdíčkem a těhotenství si konečně užít :o)),ale vše bylo nakonec jinak.
Během prováděné transfuze přes pupečník to bohužel mé srdíčko nezvládlo a tak jsem musela hned na svět! Maminka se probudila na JIP a pan doktor jí oznámil,že má holčičku :o).
Radost ale přebíjel strach a obavy z toho, co bude následovat.......ani jméno pro mě neměli rodiče ještě úplně vybrané,tak se s tatínkem museli dohodnout po telefonu :o)). Andrea - znamená silná a bojovnice,tak nebylo pochyb :o) a také jsem jim to pak dokázala,jak silná jsem :o))! ale k tomu se dostaneme za chvíli.
Když mě maminka poprvé uviděla na RESU,rozplakala se. Byla jsem tak malinká a křehounká, napojená na spoustu hadiček a přístrojů a je pochopitelné,že o mě rodiče měli strach!
Maminka pečlivě odstříkávala mlíčko a nosila mi ho. Nejdříve stačilo pár kapek a postupně maminka nosila víc a víc a dělala tak pro mě maximum :o) a chodila za mnou každé tři hodiny,když ležela v porodnici. Bylo to pro ni těžké nemít mě u sebe a ležet na oddělení šestinedělí s miminky,ale myslela na mě a stále tak byla vlastně se mnou :o).
Pak jsem putovala na JIP,kde jsem si pobyla 2,5měsíce. Z toho jsem byla celých 46dní na umělé plicní ventilaci a maminka s tatínkem mi drželi palce,abych konečně začala dýchat za pomoci cpapíku a pak sama.Navíc jsem měla otevřenou tepennou dučej.Věřili mi a já to nakonec dokázala. Musela jsem se poprat i s těžkým zápalem plic,ale zvládla jsem to! To byla taková druhá nejtěžší doba pro nás všechny..Zabrala mi až další antibiotika.
Maminka s tatínkem mě chodili navštěvovat . Vždy byli ale plní obav,jaké zprávy pro ně budou sestřičky a doktoři ten den mít.
Bylo to jako na houpačce. Když to vypadalo,že se začíná něco zlepšovat,objevil se nějaký jiný problém.
Maminka doma pečlivě odsávala mlíčko,které mi vozili. Jelikož ho měla ale o mnoho více než jsem dokázala spapat,stala se ještě k tomu dárkyní mlíčka pro další miminka :o).Papala jsem naštěstí dobře a mlíčko tolerovala,zvyšovala dávky a přibírala,tak jsem dělala rodičům velkou radost.
Moc se těšili na první klokánkování,ale to nám bylo dlouho odepřeno,kvůli umělé plicní ventilaci, ikdyž váhu jsem na to už měla.Maminka s tatínkem si mě poprvé pochovali až po dlouhých 2měsích,byly to nepopsatelné zážitky a konečně nastal obrat k lepšímu a vše se zdálo najednou snažší! v té době jsem vážila 1 670g. Maminka za mnou jezdila klokánkovat a bylo nám spolu krásně :o).Konečně si mě mohli vzít do náruče. Nakonec to mamince nepřišlo vůbec divné,že jsem tak malinkatá,byla to najednou samozřejmost se nebát mě pochovat a přitulit si k sobě i přes mou křehkost :o)). Tatínek poprvé trošičku obavy měl mě chovat tak křehoučkou :o),ale zvládl to na jedničku :o).
Stále jsem ale potřebovala tak 25-30procent kyslíčku pouštět do inkubátoru...bez kyslíku jsem to opravdu zvládla až těsně před termínem porodu,ale ZVLÁDLA a to bylo hlavní. Nemusela jsem jít s kyslíkem domů :o)! A dlouho to tak vypadalo.
8.9. jsme poprvé konečně zkusili kojení a já se krásně přisála a vypila poprvé celých 30ml! Vážila jsem tehdy 2 040g.
byla jsem opravdu šikovná,maminka v to samozřejmě doufala,ale měla obavy,jestli se nám to vůbec podaří a podařilo! krásně # jsem přibývala na váze a pila 50-60ml :o).
10.9. mě už přendali z inkubátoru do postýlky! To měli rodiče ale radost!!!!!! Konečně! zase další krůček k propuštění domů. Maminka jezdila kojit a já krásně papala. Vypila jsem vždy tak 40-50, 60ml!
Teď před nástupem maminky do porodnice za mnou čekala ještě poslední věc.. a sice jsem šla na operaci tříselné kýly.
Naštěstí jsem to vše zvládla dobře :o)! Maminka měla strach z narkózy a z toho,že mé dýchání nebylo ještě zcela v pořádku.
Ještě mám kýlu pupeční,ale naštěstí maličkou :o).
Koncem září maminku přijali konečně ke mně a během tří dnů jsme se spolu vše naučili,já krásně pila a byly jsme propuštěné domů! hurá!!!!!!! přesně den po očekávaném termínu porodu, 29.9.! Přijel pro mě tatínek s bráškou - ten se mě konečně dočkal :o). bylo mu moc líto,že mě po celou dobu mohl vidět jen z fotek a na kameře.
Nyní je můj bráška Adámek - 3 roky na mě velmi pyšný a říká,že je moc rád,že má Andrejku doma,že nemusíme jezdit do Podolí :o)! Hrdě mě ukazuje všem co potkáme :o): Říká: Chcete vidět naše miminko???? Jakmile zapláču,hned běží ke mně,pohladí mě po vláskách nebo říká mamince,ať mě jde pochovat,že mě asi bolí bříško nebo mám hlad :o)).
Krásně rostu. Nyní mi bude 6měs. korigovaně a mám něco přes 6 kg. Začala jsem papat zeleninu a na noc kašičku,jsem jedlík :o).
V noci většinou spinkám. Přes den mi ale stačí dvakrát tak půl hodinky spánku,někdy méně,když je hodně dobře,tak si zdřímnu dvě hodiny,ale to je opravdu zřídka!
Máme se krásně!
S pozdravem
Pavla Šplíchalová
Žádné komentáře:
Okomentovat