...a v naší e-mailové schránce nové příběhy.O těchto dvou bobíčcích si můžete přečíst právě teď- je to příběh Davídka a Terezky narozených v 25 tt.Ahoj všechny maminky, donošených i nedonošených miminek. Chtěla bych se s Vámi podělit o svůj příběh a i o to čím jsme si prošli.
Klasika - rozhodli jsme se konečně, že budeme mít rodinu ( mě bylo 27 a manželovi 28), ale jak to tak bývá, když se něco moc chce - nejde to. Asi po 5 letech a po různých vyšetřeních, )kdy já jsem byla v pohodě, manžel v podstatě také, ale pak se nám zhoršily spermie), jsem šla na umělé oplodnění. Byla jsem ze všeho vyděšená, ale zvědavá jak vše dopadne. Takže jsem si píchala injekce do břicha a brala všechno jako samozřejmost. V bříšku jsem měla nakonec 12 folikul z toho 8 dobrých, takže paráda, můžu mít 8 embryí, když se vše povede. Po finanční stránce to bylo docela rozčarování, co všechno pojišťovna hradí a co ne, je to nespravedlivé. Jasně že jsme všechno zaplatili a doplatili abychom „měli větší šanci na miminka“(asi kolem 30 tisíc). Konečně jsem se dočkala a 2 malinká mimi – embrya byla připravená pro transfer ke mně do dělohy. Udrží se? Celou dobu jsem se bála. Pořád jsem hledala na internetu, jak jsou veliká a jak rostou… Díky Bohu (?) se malinký udržely a já měla v bříšku dvě srdíčka. Také to vše začalo – nepředstavitelné „ranní“ (odpolední a večerní) nevolnosti. Zvracela jsem snad všude. Zhubla jsem 5 kg, ale šlo to, kolem 4 měsíce už jsem mohla konečně pořádně jíst a pořádně se smát a užívat si bříška ( měla jsem ho snad od začátku!!??). Tak jsem rostla a rostla, z 85 jsem měla už 100kg (24 týden), vše bylo v pořádku a já se cítila jak hrošík, bylo mi fajn, ale tak nějak těžce. Jasně , že se mi hůř dýchalo, nemohla jsem ležet na bocích, nevydržela jsem dlouho chodit, stát, ale to k velkým pupíkům patří. Mě to nevadilo. Další týden jsme odjeli k tchýni, ráno jsem se probudila, byl krásný den a teplo (březen, jaro mám moc ráda), šla jsem na zahradu vyvenčit našeho jorkšíra – moc se mi nechtělo, naštěstí to netrvalo moc dlouho. Těšila jsem se jak zalezu ještě na chvilku k nastávajícímu taťkounovi (měli jsme z toho docela legraci, jak pěkně kynu a jsem“velká“). Trošku se mi zamotala hlava a malinko se mi zvedl žaludek, sedla jsem si a už je to dobrý. Zalezla jsem zpátky do postele a asi půlhodinku ležím a začínám usínat a stalo se to, prasklo to! Jsem v 25.týdnu + 3 dny. Voda tekla strašně moc, křičím na Luboše, že mi praskla voda, jsem vyděšená moc moc, dětičky jsou ještě moc malinký!!! Celá rodina je vzhůru, mezi nohy si cpu ručník a jedeme do nejbližší nemocnice – Příbramské. Nejsem ještě nikde zaregistrovaná, chtěla jsem rodit v Praze…. Celou dobu mi tečou slzy a pořád opakuju, že „jsou ještě moc malinký“. Manžel se mě snaží uklidňovat, ale sám je taky vyděšený. Já vím, že musím být v klidu, abych jim ještě neublížila. Bojím se sáhnout si na břicho, trošku splasklo. Do toho mi volá švagrová jestli už má načít šampaňský na oslavu, telefon pokládám. Přijíždíme do nemocnice, nikde nikdo, zvoním na porodním sále – nikdo!! Snad se zblázním, nevím co mám dělat. Jedeme výtahem do 2. patra na gynekologii, mám mokré kalhoty a jsem vyděšená k smrti. Nějaká sestra tam sedí a píše něco na počítači, pozdravím a říkám „sestřičko prosím vás jsem 25 týdnu těhotenství, čekám dvojčata a praskla mi voda, můžete mi pomoct? Odlepila oči od počítače a říká mi ať si sjedu výtahem dolu na porodní sály, já říkám, že tam nikdo není, sestři mě vyvádí z omylu a tvrdí, že určitě jo. Jedeme zpátky výtahem, s uklizečkama, vracíme se zpátky s uklizečkama do patra, kde potřebují vystoupit a já už nadávám, že nechápu princip výtahu a že se dneska asi na ten porodní sál nedostanu. Je to možný? Nezdá se mi to? Zvoním na porodní sál a nikdo se neozývá, snad po 5 minutách, nevím. Otrávený hlas a já řvu, „prosím vás jsem v 25.týdnu těhotenství, čekám dvojčata, praskla mi voda – Může mi někdo POMOCT!!??
.......protože je příběh dlouhý,budeme Vás napínat a zbytek příběhu najdete už zanedlouhou /jen co to tam náš správce vyvěsí:-)/ na našem domovském webu Nedoklubko v rubrice Příběhy
Žádné komentáře:
Okomentovat