Evička oslavila začátkem listopadu loňského roku své druhé narozeniny, i když je měla slavit až koncem února tohoto roku. Evička se narodila ve 24. týdnu těhotenství, vážila 670g a měřila asi 33cm.
Těhotenství probíhalo dle odborníků dobře. Z důvodu věku jsem prodělala spoustu vyšetření navíc, mezi nim i amniocentézu. Podle mě bylo toto těhotenství jeden velký stres. Když už to vypadalo, že mám všechna vyšetření za sebou a mohu se těšit na zdravé miminko, Evička se narodila. Na rizikové oddělení mě přijali pro špinění ve 23. týdnu těhotenství a doktor mluvil o hrozícím potratu. Po pěti dnech, kdy jsem se přehoupla do 24. týdne, kdy začali doktoři mluvit o riziku předčasného porodu, když mi napíchali kortikoidy se Evička narodila a zaplakala nebo spíš zamňoukala a byla strašně maličká...
První týden strávila na úplně plicní ventilaci... dva týdny na cpapu... zkoušela mateřské mlíčko... uzavřela se jí dučej... pak přišla infekce... vrátila se zpět na úplnou plicní ventilaci... nedostávala žádné mlíčko... jen infuze a antibiotika... přišla další infekce... další antibiotika... dučej se oět otevřela... po dvou týdnech zvládla opět dýchat pouze za pomoci cpapu... zase začala zkoušet mlíčko... konečně začala přibírat... po dalších dvou týdnech už dýchala bez pomoci... byli jsme na ni pyšní... stále jsme na ni mysleli... hladili jsme ji... posílali ji energii... styděla jsem se za své slabosti, když jsem viděla, jak bojuje... za to, že jsem o ni vůbec kdy pochybovala...
Po dvou měsících od narození dosáhla na svůj první kilogram a byla přeložena na intermediální oddělení.
Klokánkovali jsme... kojila jsem ji... 1ml... 5ml byl velký úspěch... po dalších třech týdnech byla Evičce zjištěna začínající retinopatie... nesměla na bříško, nesměli jsme klokánkovat... a já měla šílený strach...
Po více než třech měsících jsme se k sobě mohly tulit stále, užívaly jsme si mazlení, kojení... byly jsme konečně spolu na pokoji...
Po dalších dvou týdnech, dva dny po termínu porodu jsme jely domů... Evička dosáhla na své dva kilogramy...
Po týdnu doma jsme jely do nemocnice na transfuzi... ta byla už osmá...
A pak neurologie... rehabilitace... oční (retinopatie pomalu ustupovala)... ušní (nevýbavné emise na levém uchu, ve dvou letech odstranění nosní mandle)... psychologie... hematologie... ortopedie (v jednom roce zjištěn úhel stříšky kyčelního kloubu mimo normu)... pro mě každá návštěva velký stres, až panika...
Evička váží ve dvou letech 10kg a měří asi 83cm... je zdravá a já chodím na kontroly k lékařům klidná... i když tam někde hluboko... po každé takové kontrole se mi uleví...
Stále se mi svírá srdce, že tak brzy, tak maličká, sama, jen s těmi přístroji... napadá mě otázka "Proč?"...a přitom kdykoliv na ni kouknu zaplaví mě pocity neuvěřitelného štěstí...
Poděkování: http://www.youtube.com/watch?v=oeVg0mytbfw
Ivana
Žádné komentáře:
Okomentovat