Příběh Petry a Soňky s Martinkou, 33.tt

Náš kouzelný příběh: Monča (5let) se narodila v termínu, po vyvolaném porodu. Vyvolávali mi ho 4dny a nakonec úspěšně vážila krásných 3300g. Za rok a půl jsem znovu otěhotněla, ale manžel onemocněl vážnou nemocí a "nervy" se podepsaly na miminku, které se nevyvíjelo a v 9.tt jsme těhotenství ukončili. O to větší jsem měla radost, když mi doktorka oznámila, že je vše v pořádku a čekáme miminka dvě. Nečekaná událost nás zaskočila,těhotenství bylo bez problémové. Ve 28.tt mě preventivně hospitalizovali a za to chci moc poděkovat Dr.Prokešové. Doma bych sotva přišla na to, že se něco děje. Po 14ti-denní hospitalizaci jsem měla být propuštěná domů. Při vyšetření však zjistili, že jsem na 2cm otevřená a tak jsem zpátky ulehla do postele. I když jsem dodržovala klid, jedla prášky - Gynipral, tak za 3dny jsem měla porodní bolesti, křížové bolesti, stahy každých 30min a interval se zkracoval.

Stihla jsem ještě dostat injekci na dozrávání plic dětí a převezli mě na speciální  pracoviště v Olomouci, 90km od domova. Ač to vypadalo moc špatně, stahy jsem měla po 3min., tak jsme díky výborné péči a přísnému klidovému režimu, vydrželi do 33+6.tt. V tuto dobu jsem dostala infekci a holky musely jít ven.
Soňa 1688g, Martinka 1780g. Moc jsem chtěla rodit v epidurál.anestezii, ale pro infekci to nebylo možné. A tak jsem se probudila na JIP bez dětí a jediné, co jsem držela, byl papírek s jejich váhou a zprávou, že jsou v pořádku. Na druhý den jsem se šla podívat na děti. Byly tak malinké, oproti starší dceři, ale manžel byl skvělý. Držel mě a jásal, jak jsou krásné. A začal trénink s odstříkáváním mlíčka. Ze začátku jsem jim nesla jen 2ml, ale postupně se dávky zvyšovaly. Chodila jsem o jedno patro výš, a když nejel výtah, tak i pěšky. Ta touha být u dětí byla větší než bolest.
A pak jsem jela domů s prázdnýma rukama. Mé srdce se těšilo za křemílkem, kterého jsem tak dlouho neviděla a moc plakalo za dětmi, které zůstaly v nemocnici. Dcera mi moc pomáhala překonat smutek, poctivě odsávala mlíčko se mnou. A my ho vozili dětem 2x týdně. Já s manželem a 1xtýdně manžel sám, když jel na služební cestu. Sestřičky byly moc hodné, vždy manžela pustily, i když to bylo v pět ráno. Děti byly v inkubátorech, každá zvlášť. Soňička měla 3x ATB, občas nějaké dechové potíže a 1x transfúzi krve. Martinka 2x ATB, domů šla o týden dřív než Sonička. (ten pocit, kdy jedete domů a jen s jedním dítětem,bych už nechtěla zažít, byla jsem moc smutná). V době, kdy byla Soňa v nemocnici a my doma, dostala  transfuzi, strávila v nemocnici 36dní. A ani doma Martince se moc dobře nevedlo, nechtěla jíst, to co vypila v nemocnici za 5minut, doma pila 45minut. Prostě jí dvojče chybělo. Holky byly propuštěné s váhou Martinka 2200g 28dní v nemocnici a Soňa 2230g. Hned jak byly spolu, bylo lépe.Během roku měly 2x anemii, ale stačily kapky a bylo po problémech. V roce pak dohnaly vrstevníky.Teď jim jsou 3 roky a půjdou do školky, někdy si sednu, dívám se na fotky a vzpomínám.
Milé maminky a tátové, chci Vás pozbudit, že i když máte teď narozené miminko a je jako proutek tenké, tak díky Vám vyroste v krásný pevný strom, protože právě Vy jej podpíráte a pomáháte mu.
Hodně sil přeje Petra