Příběh Lenky, Adélky a Vendulky, 29.tt

Je mi 24let a jsem taková normální holka (nyní už maminka). Nikdy jsem netušila, co je v životě důležité. Věděla jsem , že je to zdraví a rodina, nějaké ty peníze a pak už jen zábava. Ale když jsem potkala svého nynějšího přítele  a otce svých dětí , najednou se to změnilo.

...Asi v polovině roku 2008 jsme se rozhodli, že bychom si mohli pořídit mimiko...A co čert nechtěl  -NEŠLO TO!!! Chodila jsem každých 14 dní k doktorovi, když mi jednoho dne oznámil, že asi bude problém s otěhotněním...Když jsme ani po půlroce miminko nečekali, tak jsem to  hodila za hlavu a řekla, že vánoce v roce 2008 chci prožít v klidu a pohodě s rodinou!

  V únoru jsem šla znovu na prohlídku, kde mi doktor řekl , že udělá raději ultrazvuk, zda nemám cysty. Vzpomínám, jak se zadíval na obrazovku. Díval se, nic neříkal a pak mi oznámil: „ Čekáte miminko…..ne, čekáte dvě miminka!“ . „Co čekám? Dvě miminka ? Jak dvě miminka?“...

 Až do osudného dne 24.5.2008, bylo celé těhotenství v pořádku.  Toho dne jsem se probudila a kolem mě byla krev……panebože! Rychle k doktorovi! Odtud mě odvezli sanitkou do nemocnice a tam rychle na vyšetření. Kapačky, prášky, ležet a nic nedělat! Hrůza ,děs.

 Na druhý den se mi rozběhl porod, to jsem byla ve 25 tt. Díkybohu mi těhotenství udrželi, sice jen na čtyři týdny, ale určitě strašně drahocenné pro moje děti.

 2. července 2009 jsem měla super den. Dveře se s návštěvami netrhly a tak mi den utíkal rychle… Večer jsem začala cítit stahy ... Stačila jsem zavolat přítele a po 2 hodinách se narodili moje dva poklady! Vendulka ( 22:29, 990g, 36cm) a vzápětí Adélka (22:31, 992g,34cm).

 Po císařském řezu jsem je mohla vidět až na druhý den odpoledne. Tolik strachu a bezmoci jsem nezažila. Když mě vezli na JIP ve Zlínské porodnici, netušila jsem, co se bude dít…co moje děti, kde budou, jak vypadají, jsou zdravé, no otázek jsem měla miliony. Ani jedna nevyšla ven. Jen jsem se omlouvala, že asi budu plakat. Ani nevím proč, omluvy na místě nebylly, ale to jediné ze mě vypadlo!

Když mě přivezli k Vendulce,  byla tak maličká a bezmocná, hadičky všude, ale klidně spinkala. Krásná moje holčička. Chvilinku jsem u ní strávila, pak jsem chtěla vidět Adélku. To byl malý drobeček…můj malý drobeček.

Neuměly samy dýchat, jídlo měly zaváděné sondou do bříška a jen ležely...občas se pohnuly .Vendulka natom byla o poznání lépe než Adélka.  Adélka měla problémy s dýcháním a tak jí byl zaveden ventilátor , sama dýchání s pomocí CAPÍKU nezvládala. Jediné co Vendulce ze začátku moc nešlo, bylo mlíčko, zato Adélka baštila jedna radost! Když dostaly moje, tak už jim dávky jen rostly. Po 10dnech jsme mohli Vendulku „klokánkovat“!!!! Nádherný pocit, mít své dítě v náručí. Adélku jsme bohužel mohli až po 17dnech od porodu! Nezapomenutelný žážitek.

Doktoři byli naprosto dokonalí a sestřičky taky. Za dobu, co ležely holčičky na JIP (1,5měsíce), jsme neměli jediný problém. Za dětmi jsme chodili každý den, trávili jsme s nimi 1-2hodiny ,pro někoho málo, pro nás to byly nekrásnější 2hodiny za den. Vyprávěli jsme jim ,co je v rodině, co dělají babičky, zpívali jsme jim - no prostě nádherný čas. Nikdy se nám nestalo, že by náš dotaz  nebyl zodpovězen.VĚŘILI JSME DOKTORŮM A NAŠIM DCERÁM  a to bylo v té době pro nás nejdůležitější. Byly a jsou to veliké bojovnice!

Po všech vyšetřeních a transfúzích krve byly holky z nejhoršího venku a tak nám doktoři oznámili, že holky půjdou na "mediál". Tady strávily asi týden a pak jsem byla s nimy na pokoji! Začali jsme cvičit Vojtovu metodu, kterou cvičíme do teď...Holky rostou jako z vody, mají 7měsíců (korig. 4,5měsíce,) je s nimi ohromná legrace a co už dokáží, nás někdy vyvede z míry.

Chtěli bychom tímto příběhem podpořit rodiče, kterým se něco podobného stalo, či jsou momentálně ve stejné situaci……musíte věřit ve Vaše děti, ony vědí, že tam jste s nimi a taky, že se mají na co těšit doma u mamky, tatínka a možná nějakého sourozence!

Obrovské díky patří také Krajské porodnice T. Bati ve Zlíně , celému oddělení JIP, p. přimáři Josefu Mackovi a jeho celému,naprosto úžasnému ,týmu!! Jsou to lidé na správném místě….moc pomohli našim dcerám a budeme jim do konce života moc vděční!!!!