Je tu pro Vás, milí rodiče nedonošených dětí, pro Vaše povzbuzení...držíme palečky rodičům Davídka do dalších let.
Jsem veskrze optimistický člověk. Ale to, co jsem za poslední rok zažila, ze začátku vůbec optimisticky nevypadalo.
A přitom to všechno začalo tak krásně. Když jsme se s přítelem rozhodli pokusit o miminko, odhadovala jsem, že nám to pár měsíců potrvá. Mám totiž jen jeden vaječník a spoustu gynekologických problémů k tomu. Takže je skoro zázrak, že jsem hned první měsíc snažení otěhotněla. Měli jsme oba obrovskou radost!
První trimestr proběhl bez problému, až na pár nevolností jsem se cítila velmi dobře. Chodila jsem několikrát týdně plavat (vždycky jsem hodně plavala) a hodně jsem odpočívala. A hlavně jsem se těšila na miminko. Bříško mi začalo dost brzy růst a už na začátku druhého trimestru si toho pár lidí všimlo. Trochu mě znervóznil triple test, který mi vyšel pozitivně, ale ultrazvuk naštěstí potvrdil, že je vše v pořádku a že miminku se daří dobře. Triple test byl nejspíš ovlivněn tím, že jsem byla v jiném týdnu těhotenství než podle výpočtu dne početí. Při ultrazvuku jsme taky měli možnost zjistit, že naše maličké je chlapeček!
V druhém trimestru mi bylo krásně. Pyšnila jsem se pupíkem, užívala si pohyby, zdravě jsem jedla, četla spoustu článků a diskuzí o těhotenství, vybírala jsem kočárek a další výbavičku. Myslím, že to byly jedny z nejkrásnějších měsíců v mém životě. Těšila jsem se na ještě větší pupek a vlastně i na porod, ze kterého jsem kupodivu ani neměla obavy, ačkoliv jsem byla prvorodička.
Všechny kontroly v poradně dopadaly dobře, navíc jsem doma měla dopplera, a tak jsme s přítelem našeho maličkého poslouchali, jak mu tluče srdíčko. Všechny testy jsem měla v pořádku a cítila jsem se výborně.
Pak přišla ta osudná neděle, která změnila náš život z minuty na minutu. Byla jsem v 28.týdnu těhotenství. Ten den byl vyloženě krásný, šli jsme na procházku do lesa, byl sníh, romantika. Pak jsem si šla zaplavat do bazénu, ale protože jsem se cítila unavená, šla jsem dřív domů a brzy spát. Ve dvě hodiny ráno jsem se najednou probudila s pocitem, že krvácím. Když jsme rozsvítili, zjistila jsem, že to není krev, ale plodová voda a že je jí hodně. Začala jsem plakat a volala jsem do porodnice, co mám dělat. Sestra na příjmu radila ihned přijet, a tak jsme se vydali na cestu. Byla jsem přijata na sál, nicméně porod se nerozběhl, a tak jsem ulehla na rizikové, kde jsem prožila čtyři krušné dny čekání a obav. Dostala jsem antibiotika, kortikoidy na vývoj plic plodu a neustále jsem byla monitorována. Plodová voda mi stále odtékala, ale jinak se nic moc nedělo. Mimís se hýbal, srdeční ozvy měl v pořádku a všechny testy na infekce dopadly negativně. Dodnes nevíme, proč plodová voda odtekla. Doktoři nenašli nic na placentě ani v krvi, prostě krčili rameny a říkali, že někdy prostě nevědí...
Bez plodové vody ale miminko dlouho nevydrží, takže pátý den v porodnici jsem dostala tabletu prostaglandinu a teprve po třetí dávce se chlapeček rozhodl jít na svět. Kontrakce mě přepadly zcela nepřipravenou, kdo zažil vyvolávaný porod, tuší, co následovalo...
Po pouhých třech hodinách spatřil světlo světa náš Davídek, ve 29. týdnu měřil 37cm a vážil kilo a půl a byl nádherně vlasatý. Zvládl to přirozenou cestou a dokonce měl slušné apgar skóre, a tak jsem si konečně trochu oddechla. Sice jsem si ho nemohla pochovat, vlastně se ho ani dotknout, ihned byl převezen na ARO, ale nějak jsem získala pocit, že to zvládne a těšila se, až nám ho dovolí navštívit.
Až u inkubátoru mě přepadl pocit zoufalství. Doktoři nám nic nezastírali. Davídkův stav byl sice stabilizovaný, nicméně se mohl velmi rychle změnit. První dny po porodu si moc nevybavuji. Cítila jsem se dost bídně. Chybělo mi těhotenství, které jsem si tolik užívala, vyčítala jsem si, že jsem nezvládla dítě donosit, bála jsem se o jeho život, o jeho zdraví. Moc těžce jsem nesla špatnou laktaci, která se nechtěla rozeběhnout a když konečně mléko bylo, bylo ho velmi málo. Davídkův stav se naštěstí zlepšoval, po počátečním „zhubnutí“ pak už jen přibýval, všechny ultrazvuky a krevní testy dopadaly dobře a i jeho plíce pracovaly nad očekávání dobře. U mě se střídaly pocity štěstí (třeba při klokánkování) a zoufalství (večer před usnutím, kdy jsme nemohli být spolu). Jezdila jsem za Davídkem dvakrát denně a vozila mu miniporce mateřského mléka. Jen díky tomu věčnému dojíždění mi těch několik týdnů uběhlo poměrně rychle. Přítel mě uklidňoval, že všechno dobře dopadne, těšil se na miminko, až ho budeme mít doma a často chodil taky klokánkovat.
Po třech týdnech byl Davídek převezen na oddělní intermediární péče a po dalších dvou týdnech už mohl opustit inkubátor a ležel ve vyhřívaném lůžku. Pár dní na to jsem přemluvila doktory, abych mohla být hospitalizována za Davídkem a konečně jsme mohli být neustále spolu. Měla jsem pocit, že pro něj udělám to nejlepší, když budu ve dne v noci s ním.
Pobyt v nemocnici mě ale velmi vyčerpal. Striktní tříhodinový režim nám vůbec nevyhovoval. Chlapeček byl zezačátku spavý (měl silnou žloutenku), a tak jsem měla pocit, že ho neustále jen budím. Protože nechtěl moc pít, u prsu mi usínal a neměl sílu tahat, dostával mléko sondou, a ta mu zase vadila při přikládání. Když mu sondu odebrali, přešlo se na krmení stříkačkou. Davídek moc pít nechtěl, zakuckával se, usínal. Každé tři hodiny jsem pozorovala sestřičky, jak ho doslova „cpou“ mlékem. Když se spavosti zbavil, naopak se stal nespavým. Celé noci prosténal a když konečně usnul, nastala hodina probouzení a všechno začalo nanovo. Byla jsem také unavená ze ztráty soukromí. Neustále jsem vytahovala prsa před sestrami, před spolubydlícími, které se na našem pokoji střídaly každých pár dní. Kojení nám moc nešlo. Přiložit, zvážit, najít sestru, nahlásit počet mililitrů na dokrmení, sledovat dokrmení, odsát zbytek mléka, dát zamrazit, sterilizovat odsávačku, zkusit se vyspat a za chvíli zase přiložit, zvážit....Za ty tři týdny jsem se pořádně nevyspala, protože když spalo mé dítě, rozhodně nespalo dítě mé spolubydlící... Mléka jsem měla úplně přesně stejně jako na začátku laktace. Ani nemocniční odsávačka ani časté přikládaní nepomohly ke zvýšení množství mléka.
Po třech týdnech jsem byla tak vyčerpaná, že když přišel den propuštění, cítila jsem se jako kdybych odcházela z vězení. A z kojení jsem měla noční můru. Po několikadenním boji s přikládáním jsem doma kojení vzdala, Davídek dostal kvalitní umělou výživu a já si konečně začala užívat mateřství! Ještě měsíc jsem pak několikrát denně odsávala, ale mléka bylo stále míň a míň. Až jsme na výživu přešli úplně. Dnes už Davídek baští maso, zeleninu i ovoce a jídlo miluje. Až mu budu jednou vyprávět, že na sestřičky prskal mlíko a ne a ne otevřít pusu a sát, tak mi nebude věřit :)
Od doby propuštění z porodnice se nám dařilo už čím dál líp. Pokud pominu komplikace s anémií, která vyústila v dvoudenní hospitalizaci a transfúzi krve. Dodnes bere Davídek denně dávky železa, ale krevní obraz už má v pořádku.
Strach jsem měla z neurologie, museli jsme cvičit Vojtovku, ale i to jsme zvládli a Davídek zdatně dohání své vrstevníky ve všech dovednostech.
Teď je mu osm měsíců korigovaně a je zcela zdráv. Má přes 9kg, brzy bude lézt a každý den se na nás směje svýma mandlovýma očima.
Musím říct, že předčasný porod mi změnil vnímání světa, najednou si mnohem víc vážím zdraví a snažím se užít si každý den, kdy se nám daří dobře a nedělat si starosti z maličkostí. Zkušenost s narozením nedonošeňátka prověřila náš vztah s partnerem a myslím, že nás určitým způsobem ztmelila, ačkoliv to tak chvílemi vůbec nevypadalo.. Davídek je nesmírně šikovný, dělá nám velkou radost a vlastně to všechno zvládl líp než já :) Já jsem si mohla oči vyplakat, strachovala jsem se, zatímco on bojoval a ze všeho se dostal na jedničku! Věřím, že mu to tak dobře půjde i dál!
A přitom to všechno začalo tak krásně. Když jsme se s přítelem rozhodli pokusit o miminko, odhadovala jsem, že nám to pár měsíců potrvá. Mám totiž jen jeden vaječník a spoustu gynekologických problémů k tomu. Takže je skoro zázrak, že jsem hned první měsíc snažení otěhotněla. Měli jsme oba obrovskou radost!
První trimestr proběhl bez problému, až na pár nevolností jsem se cítila velmi dobře. Chodila jsem několikrát týdně plavat (vždycky jsem hodně plavala) a hodně jsem odpočívala. A hlavně jsem se těšila na miminko. Bříško mi začalo dost brzy růst a už na začátku druhého trimestru si toho pár lidí všimlo. Trochu mě znervóznil triple test, který mi vyšel pozitivně, ale ultrazvuk naštěstí potvrdil, že je vše v pořádku a že miminku se daří dobře. Triple test byl nejspíš ovlivněn tím, že jsem byla v jiném týdnu těhotenství než podle výpočtu dne početí. Při ultrazvuku jsme taky měli možnost zjistit, že naše maličké je chlapeček!
V druhém trimestru mi bylo krásně. Pyšnila jsem se pupíkem, užívala si pohyby, zdravě jsem jedla, četla spoustu článků a diskuzí o těhotenství, vybírala jsem kočárek a další výbavičku. Myslím, že to byly jedny z nejkrásnějších měsíců v mém životě. Těšila jsem se na ještě větší pupek a vlastně i na porod, ze kterého jsem kupodivu ani neměla obavy, ačkoliv jsem byla prvorodička.
Všechny kontroly v poradně dopadaly dobře, navíc jsem doma měla dopplera, a tak jsme s přítelem našeho maličkého poslouchali, jak mu tluče srdíčko. Všechny testy jsem měla v pořádku a cítila jsem se výborně.
Pak přišla ta osudná neděle, která změnila náš život z minuty na minutu. Byla jsem v 28.týdnu těhotenství. Ten den byl vyloženě krásný, šli jsme na procházku do lesa, byl sníh, romantika. Pak jsem si šla zaplavat do bazénu, ale protože jsem se cítila unavená, šla jsem dřív domů a brzy spát. Ve dvě hodiny ráno jsem se najednou probudila s pocitem, že krvácím. Když jsme rozsvítili, zjistila jsem, že to není krev, ale plodová voda a že je jí hodně. Začala jsem plakat a volala jsem do porodnice, co mám dělat. Sestra na příjmu radila ihned přijet, a tak jsme se vydali na cestu. Byla jsem přijata na sál, nicméně porod se nerozběhl, a tak jsem ulehla na rizikové, kde jsem prožila čtyři krušné dny čekání a obav. Dostala jsem antibiotika, kortikoidy na vývoj plic plodu a neustále jsem byla monitorována. Plodová voda mi stále odtékala, ale jinak se nic moc nedělo. Mimís se hýbal, srdeční ozvy měl v pořádku a všechny testy na infekce dopadly negativně. Dodnes nevíme, proč plodová voda odtekla. Doktoři nenašli nic na placentě ani v krvi, prostě krčili rameny a říkali, že někdy prostě nevědí...
Bez plodové vody ale miminko dlouho nevydrží, takže pátý den v porodnici jsem dostala tabletu prostaglandinu a teprve po třetí dávce se chlapeček rozhodl jít na svět. Kontrakce mě přepadly zcela nepřipravenou, kdo zažil vyvolávaný porod, tuší, co následovalo...
Po pouhých třech hodinách spatřil světlo světa náš Davídek, ve 29. týdnu měřil 37cm a vážil kilo a půl a byl nádherně vlasatý. Zvládl to přirozenou cestou a dokonce měl slušné apgar skóre, a tak jsem si konečně trochu oddechla. Sice jsem si ho nemohla pochovat, vlastně se ho ani dotknout, ihned byl převezen na ARO, ale nějak jsem získala pocit, že to zvládne a těšila se, až nám ho dovolí navštívit.
Až u inkubátoru mě přepadl pocit zoufalství. Doktoři nám nic nezastírali. Davídkův stav byl sice stabilizovaný, nicméně se mohl velmi rychle změnit. První dny po porodu si moc nevybavuji. Cítila jsem se dost bídně. Chybělo mi těhotenství, které jsem si tolik užívala, vyčítala jsem si, že jsem nezvládla dítě donosit, bála jsem se o jeho život, o jeho zdraví. Moc těžce jsem nesla špatnou laktaci, která se nechtěla rozeběhnout a když konečně mléko bylo, bylo ho velmi málo. Davídkův stav se naštěstí zlepšoval, po počátečním „zhubnutí“ pak už jen přibýval, všechny ultrazvuky a krevní testy dopadaly dobře a i jeho plíce pracovaly nad očekávání dobře. U mě se střídaly pocity štěstí (třeba při klokánkování) a zoufalství (večer před usnutím, kdy jsme nemohli být spolu). Jezdila jsem za Davídkem dvakrát denně a vozila mu miniporce mateřského mléka. Jen díky tomu věčnému dojíždění mi těch několik týdnů uběhlo poměrně rychle. Přítel mě uklidňoval, že všechno dobře dopadne, těšil se na miminko, až ho budeme mít doma a často chodil taky klokánkovat.
Po třech týdnech byl Davídek převezen na oddělní intermediární péče a po dalších dvou týdnech už mohl opustit inkubátor a ležel ve vyhřívaném lůžku. Pár dní na to jsem přemluvila doktory, abych mohla být hospitalizována za Davídkem a konečně jsme mohli být neustále spolu. Měla jsem pocit, že pro něj udělám to nejlepší, když budu ve dne v noci s ním.
Pobyt v nemocnici mě ale velmi vyčerpal. Striktní tříhodinový režim nám vůbec nevyhovoval. Chlapeček byl zezačátku spavý (měl silnou žloutenku), a tak jsem měla pocit, že ho neustále jen budím. Protože nechtěl moc pít, u prsu mi usínal a neměl sílu tahat, dostával mléko sondou, a ta mu zase vadila při přikládání. Když mu sondu odebrali, přešlo se na krmení stříkačkou. Davídek moc pít nechtěl, zakuckával se, usínal. Každé tři hodiny jsem pozorovala sestřičky, jak ho doslova „cpou“ mlékem. Když se spavosti zbavil, naopak se stal nespavým. Celé noci prosténal a když konečně usnul, nastala hodina probouzení a všechno začalo nanovo. Byla jsem také unavená ze ztráty soukromí. Neustále jsem vytahovala prsa před sestrami, před spolubydlícími, které se na našem pokoji střídaly každých pár dní. Kojení nám moc nešlo. Přiložit, zvážit, najít sestru, nahlásit počet mililitrů na dokrmení, sledovat dokrmení, odsát zbytek mléka, dát zamrazit, sterilizovat odsávačku, zkusit se vyspat a za chvíli zase přiložit, zvážit....Za ty tři týdny jsem se pořádně nevyspala, protože když spalo mé dítě, rozhodně nespalo dítě mé spolubydlící... Mléka jsem měla úplně přesně stejně jako na začátku laktace. Ani nemocniční odsávačka ani časté přikládaní nepomohly ke zvýšení množství mléka.
Po třech týdnech jsem byla tak vyčerpaná, že když přišel den propuštění, cítila jsem se jako kdybych odcházela z vězení. A z kojení jsem měla noční můru. Po několikadenním boji s přikládáním jsem doma kojení vzdala, Davídek dostal kvalitní umělou výživu a já si konečně začala užívat mateřství! Ještě měsíc jsem pak několikrát denně odsávala, ale mléka bylo stále míň a míň. Až jsme na výživu přešli úplně. Dnes už Davídek baští maso, zeleninu i ovoce a jídlo miluje. Až mu budu jednou vyprávět, že na sestřičky prskal mlíko a ne a ne otevřít pusu a sát, tak mi nebude věřit :)
Od doby propuštění z porodnice se nám dařilo už čím dál líp. Pokud pominu komplikace s anémií, která vyústila v dvoudenní hospitalizaci a transfúzi krve. Dodnes bere Davídek denně dávky železa, ale krevní obraz už má v pořádku.
Strach jsem měla z neurologie, museli jsme cvičit Vojtovku, ale i to jsme zvládli a Davídek zdatně dohání své vrstevníky ve všech dovednostech.
Teď je mu osm měsíců korigovaně a je zcela zdráv. Má přes 9kg, brzy bude lézt a každý den se na nás směje svýma mandlovýma očima.
Musím říct, že předčasný porod mi změnil vnímání světa, najednou si mnohem víc vážím zdraví a snažím se užít si každý den, kdy se nám daří dobře a nedělat si starosti z maličkostí. Zkušenost s narozením nedonošeňátka prověřila náš vztah s partnerem a myslím, že nás určitým způsobem ztmelila, ačkoliv to tak chvílemi vůbec nevypadalo.. Davídek je nesmírně šikovný, dělá nám velkou radost a vlastně to všechno zvládl líp než já :) Já jsem si mohla oči vyplakat, strachovala jsem se, zatímco on bojoval a ze všeho se dostal na jedničku! Věřím, že mu to tak dobře půjde i dál!
..Příběh a další fotografie také najdete na našem webu http://www.nedoklubko.cz/, v sekci Příběhy.
Jejda,Leni, až mi vhrkly slzy do očí,natolik mi tvůj článek dokázal vyvolat a připomenout znovu dvouměsíční pobyt s miminkami na neo.Snažila jsem se zapomenout, jak moc to bylo fyzicky i psychicky náročné, ale to už asi není možné. Za tu tvrdou zkušenost jsme ale, tak jak jsi výstižně popsala, dostali možnost, vnímat svět jinak...a toho si dodnes nesmírně považuji.Přeji vám hodně štěstí a děkuji za příběh!!!
OdpovědětVymazat